S fotkou navrch

Nekonečno

25. června 2014 v 14:11 | Přelud
Vždycky jsem čekala, že se něco stane.
Byla jsem krabice na hraní odložená v koutě a výmluvnými pohledy jsem lákala kolemjdoucí.
Fajn.
Sem tam se dařilo.
Sem tam se někdo objevil.

Ale někdy taky vůbec nic.
Týdny a týdny se nic nedělo.
Padala jsem na hubu. Válela jsem se v blátě. Rvala jsem si vlasy, aby si mě sakra konečně už někdo všimnul. Nebo mi dal alespoň pohlavek. Abych věděla, že tu ještě jsem. A že je ještě zajímám.

Nebyl to problém ignorujícího okolí. Byl to můj problém.
Pořád ještě je.
A proto se už nikdy nechci dostat tak blízko.

Strach

3. dubna 2012 v 18:53 | Přelud


























Jsou lidé, kteří když za nimi přijdete, řeknou: "Dnes se necítím, promiň" a nevidí vaše napité oči a pobledné tváře.
Jsou ale i lidé, kteří pro vás zapomenou na sebe.
Najednou nevidí svoji bolest, ale vaši a udělají cokoliv, aby vám pomohli.
Podívejme se na to ale odjinud.
Nesuďme ty první jako egoisty a ty druhé jako příliš empatické.
Zkusme se na ně podívat jako na lidi, kteří se nebojí a lidi, kteří se bojí nahlížet do svého vlastního života

a následně jej řešit.

Přeludy v lihu, nad vodou

20. března 2012 v 22:22 | Přelud

Víš, asi tu nikdy nebude žádná šance na to, aby to bylo perfektní.
Dny se střídají a přilívají do ohně každý svou dávku lihu.
Nikdy to nezměřím
-neodhadnu si pro sebe množství, které mi tak nějak stačí k tomu, abych se udržela v chodu-
a ani bych ti nemohla radit to měřit.
Ber to tak, jak to je. Nehledej kličky, nedělej úskoky. Je to věda a přesto,.. tvař se že není.
Vůbec.
Že to zvládáš. A třeba to přijde. Další rozměr tebe, co ti ukáže jak máš správně žít.
Nebo se budeš jen dál potácet kolem ohně, sledovat pitvání dnů
-jeden po druhém-
a vlát ve větru ovládaný jejich sdílností.
Bojuj s tím, drahý.

Exkurz mezi zlouny

18. března 2012 v 22:07 | Přelud
But in television people are lying,..

A není to jen televize.
Je to internet, rádio, diskuze v kavárnách,..
Kolik z toho, co ví nám doopravdy poskytnou? Prý je tu pro nás všechno. Všechno a je to zdarma, nebo alespoň za směšné ceny.
Jenže my platíme.. dosti krutě
vlastní svobodou.

Možná, že nám odpoví na otázky a vydají, co chceme, ale nikdy to není jen tak. Na oplátku si berou
nějaké ty informace o nás.

Podívej se třeba na tu fotku. Taky ukazuje všechno, a zároveň nic.
jedno zobrazení=jedna platba=jediný výsledek=nic

a vážně, nepíšu líbivé články.. protože by se mi nelíbily

Še(ste)ro

6. ledna 2012 v 22:44 | Osa Absurda


Prosím Vás..
nikdy,
nikdy
netrapte básníky.
Nikdy,
nikdy
je nenuťte, aby
se vám poddali,
vysvětlili svůj smysl.
Nikdy od nich nežádejte básní.
Čekejte, až je sami nabídnou,
čekejte a věřte, že
se dočkáte.
Nikdy
je neznehodnocujte,
mají měkkou duši.
a nikdy
opravdu nikdy je nenechávejte ve tmě
úplně samotné.

Rapsodie

13. prosince 2011 v 16:00 | Osa Absurda

Cítila, že ztrácí vědomí.
Oči jí zesklovatěly bezmocí, jak se snažila zachytit rozmazané kraje mizící sebekontroly. Kouzala po židli dolů a čím více klesala, tím víc cítila, že se ztrácí. Zvláštní přetlak v hlavě ji uzavřel do pozlacené klícky. Na poslední hranici s tmou se objevily hvězdy. Spousta vířících hvězd. Padaly k ní. Ruce ji pálily, přesto je dokázala o něco pozvednout. Roztáhla ztuhlé prsty proti nebi a pustila svoje vědomí.
Jsi nemocná, nemocná, nemocnáá, navždycky,.. doznívala v dálce píseň praskajícího magnetofonu.
Pak se ztratila.
Vlastně zmizely obě.

Příbalový leták

13. listopadu 2011 v 10:47 | Osa Absurda

Z králičích kůží nám nad hlavami
odkapává sádlo ředěné krví.
Kdykoliv se nedíváš
říkáme, že jsme se nikdy
n i k d y
nepoznali.
A i když to bolí,
natahuju struny k noční exhibici
a promazávám kotníky
koňskou mastí.
Než se probereš,
budu už za horami.
V jiném-
a zatraceně
lepším angažmá.
Protože stejně jako ty kůže,
mám i já
omezenou trvanlivost.

Dostaveníčko v Oné budově

8. září 2011 v 19:54 | Osa Absurda

Ráda se oblékám omšele. Zvláště pak, když se tak opravdu cítím. A s chutí pozoruju, co to dělá s ostatními. Dnes ale ne. Hodila jsem na sebe skoro slavností róbu a se zatnutými zuby obula podpatky.
Klap-klap-klap jsem se vydala na autobus a poručila si jednu dospěláckou jízdenku. Vydřiduši! Stojí mě to víc, než si ve skutečnosti dovolím utratit na místě určení. A to jsem navíc ani utrácení neplánovala. Čekala mě knihovna a tam přece platí jen trapiči knih, to dá rozum. Musím se tedy patřičně pochlubit, že mně se dosud žádnou knihu zničit nepovedlo. Pokud tedy nebudu počítat školní učebnice. To byla ale, prosím, nehoda. Gravitace ještě pořád funguje.

Koňova vzpoura

13. srpna 2011 v 20:09 | Osa Absurda

Cosi mě pohání z obvyklého řádu věcí.
Učím se plavat. Na začátečníka nic moc, ale než vám narostou blány a rybí šupiny, musíte zakusit trochu života.
Opravdu, nikdy bych nevěřila, že to udělám. Lehké přestupky -převážně počítačového ražení- se už dávno nenosí.
Je léto! (Ještě pořád..)
Tak přidejte na barvě a ať už vás tu nevidím.
Pár svetříků, drdol, tašku přes rameno, fičím. To je můj kvér. Dál, daleko od domova.
Tam, kam se už nesmí. Přes všechny hranice tmy. A sama!
Mám svou perfektní vizi a nenechám se o ni připravit.
A tak vážně nevidím, že ztrácím -doopravdy ztrácím- rovnou půdu pod nohama.
No a co!
Je léto.
Je na to čas.

Chci, abychom věděli

13. července 2011 v 11:59 | Osa Absurda


V kalendáři dynamických jmen, chvěla se ta naše nechutně vysoko.
Já s pršákem nahoru a ty jak potají lopeš mlíko z krabice. (Divila jsem se, kudy mizí.)
Víš, čekám, že to brzo praskne.
Kladivo dopadlo.
Dávno jsem opustila bezpečnou točnu inspirace a teď nemám, co bych vyvažovala.
Rytmus- konstanta- rytmus..
Vířím ve smyčkách a skáču po stolech a plaším ptáky na střechách. Jenže to pořád ještě není dost.
A nikdy nebude.

Pozvat si tě do domu je jako použít černou díru místo koše.

Ve výšinách

16. května 2011 v 17:47 | Osa Absurda



Dáma celá seschlá polehává na rozedraným kanapi.
Pokuřuje Slimky, protože doutníky -dýmáky- dole v Jednotě neprodávaj.
V nemytý sklince vína tak akorát na srk.
Hodinky tu šlapou přesně,
aby si udržely jméno.
Ticho pokoutně přebírá žezlo a aby se neslyšelo,
otráveně si do toho mlaská.

Gaučová paninka se nehne.
Shlíží filmy pro pamětníky a..
už asi posté vidí jen a jen sama sebe.
A zoufale tíhne ke vzpomínkám..
na tom starým kanapi.
A čeká, kdy se jí nabídne šance slízt.

Přehršel vzdechů omámeně plave pod křišťálovými lustry.
Moří celou zašívárnu.
Kocour Mikeš nakukuje oknem,
jestli by se tu nenašlo něco k snědku.
To jsou ty nekonečně zelený oči ve tmě.
Je to vlastně duch.
Se svou paní ale ještě nějakou dobu vydrží,
než bude muset jít.
Tam do té zahrady, a hezky pod drn.

A dáma ač lehce vykolejena hrdě usíná,
obličej přilepený k ovladači a sní,
co se v tom otřepaným filmu asi přihodí zítra..
Ono by stačilo pozměnit zápletku.

Polední žalozpěv

13. května 2011 v 20:59 | Osa Absurda


Pod tvou postelí se z nudy dvě černý chapadla vrtí.
A když spíš..
S doktorátem v útrobách tě půlí a zasévají
TOUHU, NADĚJI, SNY,
který bereš za svý.

-Snílek. Ano, to jsi.
-Ne, smaž ten úsměv. Nesluší ti.

Když už mají dost, hezky v pozadí
do těch ran otevřenejch míchají a sypou
ZOUFALSTVÍ, CYNISMUS,
který máš tak rád.

-Rovnáš se pouštnímu plevu.
-Lásko, ztrať ten svůj jemnocit.

Nazítří, když zalezou spolu, dávaj ti čas,
ale ty bez pardonu..
zavíráš.
Ty dvě chapadla se ti pod postelí tetelí dál.
A když spíš..
 
 

Reklama