Editace nutná

Vánoce

18. prosince 2016 v 21:52 | Přelud
Vánoce.
Vůně vanilky.
Významná vroucí vyznání.
Voňavé víly valí vočiska.
Vilně vyhlížející vandráci ve voknech.

Perník.
Peněženky prohání.
Pany pyšně plivou.
Pro piráty planá pochoutka.
Pardál pod peřinou pořádá paštičky.

Romantika

10. února 2015 v 0:15 | Přelud
Líííínááááme
společně.

Je to pěst na pěst
a bezpodmínečně fér.

Nemám v kapse kudlu,
a i když bych mohla,
tak tě nezbiju.

Nemáš v kapse kudlu,
a i když bys mohl,
tak mě nezbiješ.

Je to láska.
Žádnej stěr.

Nikoliv

28. září 2014 v 21:12 | Přelud
Nemám cenu.
Nemá to cenu.
Nehraju.
Dál už se nepoženu.

Četli jsme se.
Hlídali jsme se.
Cítili jsme se.
Hledali jsme se.

Byli jsme.
Zůstaneme.
Byli jsme.
Doplaveme.

Nemám cenu.
Nemá to cenu.
Nemá-

Přetlak

18. srpna 2014 v 20:54 | Přelud
Pod kůží se mi tlačí miliony malých vojáků. Puškami s bajonety si razí cestu.
Chytá mě zimnice. Mrznu. Třesu se, až mi kolena drhnou o sebe.
Všechno se zrychluje. Točím se ve víru pro a proti, ani nestíhám otevřít pusu.
Hlavu vyvrácenou do strany.
Palce zatlačené mezi zbylé prsty.
Proud neustává. Tlačí se mi do hlavy a já začínám mít pocit, že puknu. Rozestřelím se do všech stran jako kuličky na biliardovém stole. Roztrhnu se jako sešité plyšové zvířátko.
Už nebudu celá, ale bude mě jen půlka. Anebo třetina. Anebo nic.

S(k)eptik

1. července 2014 v 8:52 | Přelud
Dřív jsem mívala sny. Stačilo odhrnout ofinu z čela.
V šesti letech jsem chtěla vstávat ve čtyři a malovat se do školy.
Taky jsem se dívala na telenovely a hrozně moc jsem chtěla být dospělá.
Chtěla jsem být dospělá tak moc, že jsem nemyslela skoro na nic jiného.
Chtěla jsem si kupovat podpatky a zapínat podprsenky. A umět kultivovaně říkat "Omluvte mě" a "To je neslýchané", aniž by mi přitom cukaly koutky úst.
Chtěla jsem být svým ideálem. A aby mě měl každý rád.

Měla jsem spoustu plánů. Obrázkových. Ale kreslení mi moc nešlo.
A když jsem se naučila alespoň psát, vedla jsem si deníček.
Obsahoval samé dobré rady do života. A hlavně jak nemít strach.

A tak to mám doteď.

A pořád se ještě nemaluju, na telenovely se nedívám,
na podpatcích se klinkám sem a tam,
o kultivovanosti snad nemá cenu ani začínat.
Můj ideál mi uniká..
ale rad mám pořád dost.

A když se bojím,
radši nic neříkám.

Nic.

12. června 2014 v 19:14 | Přelud
Čím dál víc si začínám uvědomovat, že už to tak nikdy nebude.
Nikdo nepřijde, a nezeptá se.
A nikdo už o tom nebude mluvit.
Nikdo mě nevezme za ruku.

A nikdo mi to neodpustí.

Čím dál víc se mi stmívá.
Na hradbách je ticho jak po funuse
a pod hradbama taky.

Krev v mých žilách pomalu mrzne.

VYSRAT SE NA VŠECHNO.

Tím pokračujem.
ŠPATNĚ.
Už od začátku všechno špatně.

Jak idiot si tu koušu nehty,
s očima navrch hlavy
zírám na všechny ty lidi na druhým břehu.

Protože tohle nepřejde nikdy.
Vždycky jsem já,
a pak tam někde oni.
A vždycky je to špatně.

A já nevím..

O Ježíškovi, Vánocích a starých časech

5. června 2014 v 23:23 | Přelud
Moje interpersonální příhody s Ježíškem byly už od počátku věků velkolepé. Poprvé mi byl představen jako osoba/tvor/někdo, mezi jehož oblíbené volnočasové aktivity patří zejména obdarovávání dětí, potažmo dospělých.
"Ježíšek ti prostě přinese dárky, Terezko," usmívali se a hladili mě po vlasech jako neopeřené kuře. Moje hlava se ale dožadovala obsáhlejšího rozklíčování popisovaného jevu. Že přinese dárky, mi už známo bylo, ale jak? A proč? Rozumějte, měl by snad v dnešní době někdo seriózní důvod pro obdarovávání lidí na celé planetě? To jako jen tak? Protože ho to baví? A jak by to -pro všechny sněhové koule- mohl stihnout za jeden jediný večer?
Později byly mé dosud mlhavé informace o Ježíškovi lehce zaostřeny. Tak prý si to člověk napřed musí zasloužit; tím se přirozeně myslí, že nesmí celý rok zlobit maminku a tatínka, popřípadě babičku a dědečka, musí doma pomáhat, neodmlouvat, uklízet si po sobě hračky a tak dále. Jistě to znáte.
Fajn, užitečná informace to určitě byla, mě ale místo spokojenosti postihl nedozírný strach. Co když nebudu hodná dostatečně, v něčem se prohřeším, a pak... pak přijdu ke stromečku a dostanu… no vlastně nedostanu vůbec nic? To by mou dětskou duši rozmašírovalo asi jako za starých časů mixér žábu v arkádě na "superhrách". (Pokud si tuto "hru" nepamatujete, můj popis byl jistě dostatečně výmluvný.)
Každopádně jsem se začala úzkostlivě snažit, snažit, snažit a zlepšovat, zlepšovat, co se dalo. (Že jsou obě slova napsána třikrát za sebou, neznamená chybu tisku, jen se mi příliš nezamlouvalo, že bych tak podstatné věci měla vyjadřovat násobící předponou asi následovně: trisnažit a dizlepšovat.)
Moje snažení být co nejvíce ultrahyperzpůsobilá k obdržení kýžených dárků vyvrcholilo jednoho prosincového večera. Coby pětiletou mě napadl velenápad hodný nobelovky. Chudák Ježíšek pro nás shání dárky, nejspíš celý rok si s nimi láme hlavu, a co teprve ta práce, když je musí ještě zabalit a roznést. Má s tím prostě tolik starostí, kdo ale vlastně udělá radost jemu? Ano, tušíte správně.
Já. Já jsem měla být onou progresivní laskavou bytostí, která ještě dříve, než dostane dárky, obdaruje Ježíška sama. A že jsem se rozjela! Celý týden jsem poctivě stříhala vánoční komety (učili jsme se to zrovna ve školce) a skladovala jsem je v krabici od Rafaela. Samotný fakt, že se jednalo o krabici od Rafaela, by nic neznamenal, kdyby se nejednalo o mé v té době nejzbožňovanější a nejuctívanější jídlo hned po rohlíku s Kiri a "krupičce s hrudkama".
Po onom týdnu jsem konečně pyšně naznala, že mám komet už opravdu dostatek (krabice přetékala) a s přáním šťastných a veselých Vánoc od Terezky pro Ježíška jsem krabici převázanou velikánskou mašlí nastrčila za okno.
Druhý den tam krabice ještě byla. Byla jsem jako na jehlách a nebyla jsem schopná ji přestat kontrolovat v intervalu kratším pěti minut. Třetí den se to ale konečně stalo! Krabice byla fuč. S jásotem jsem se rozběhla tuto novinu vytroubit rodičům. Byla to přece převratná a pokroková událost!
Dárků jsem ten rok pod stromečkem nakonec našla dost. Dokonce i "autodráhu aspoň se dvěma lopingy", bez které bych jisto jistě nemohla jinak usnout. Hlavou mi ale nejvíc vrtalo, jak to že mi Ježíšek - za předpokladu, že si vážně vzal mou napěchovanou krabici - na oplátku taky nenapsal anebo se alespoň neukázal na Štědrý večer u mě v pokoji. Tajně jsem totiž doufala, že to budu já... první člověk vůbec, kdo uvidí Ježíška naživo. A proto jsem z té autodráhy nakonec neměla zase takovou radost, i když byla vážně bezvadná!

Říká se, že nejlepší dárek je ten, který člověk nečeká. Já v posledních letech už neočekávám nic. (O:)) Hodné holky si přejí světový mír, já ale zas tak hodná holka nejsem, a proto s malinkou dávkou zištnosti u Ježíška škemrám, ať jsme šťastní a veselí (přidala bych ještě i zdraví, ale to rok co rok říká babička, a nemůžu jí to jen tak ukrást).

Lucerna

19. května 2014 v 20:58 | Přelud
Vzdáváme se těsně za prahem,
ještě dřív než stihneme sundat boty.

Shýbáš se,
a po lopatkách ti skáčou stíny.

Jako baletka se vikláš mezi vruty
a sotva popadáš dech.

Vlasy se ti v nočním pološeru
plazí na ramena,
v osudových akordech
se lámou až k zemi.

Mám náskok.
Vidím tě a neodmítám.
Omluvy tlačím zpátky do dlaně.
Zase se hlídám.

Nebul.
A drobný si nech.

O lenosti a nepěkných věcech

14. května 2014 v 22:39 | Přelud
Pokud vám všem, moji milí, už chybělo mé tradiční tlachání o počasí a jiných pouhým okem viditelných jevech, bude vám pravděpodobně výše zmiňované chybět i nadále. Jsem krutá a provize nevedu. Však mě znáte.
Abych tedy ale prozradila, čemu nahlédneme pod pokličku dnes, uvedu jako nápovědu, že se jedná o věc velmi dobře známou, rozšířenou a nakažlivou. Lenost, vážení, to je oč tu dnes běží!
Vím, že na toto téma už bylo popsáno papírů na polepení dvou Eiffelovek, byly provedeny nejrůznější výzkumy a studie, mnozí se tento neduh pokoušeli eliminovat či alespoň jeho dopad na lidské kognitivní procesy zmírnit, ale ne, nepovedlo se zatím nikomu, a proto jsem tu já, abych přispěla se svojí troškou do mlýna.
Ne, že by mi snad byl znám nějaký velelék, ne že bych tuto záhadu rozklíčovala, a už vůbec nemám doma regiment černochů, kteří všechny ty značné aktivity vykonávají za mě, a já se pak můžu tiše pochichtávat, jak se mě žádná línota netýká, když mám vždy naklizeno a hotovo, v nastalé situaci již ale nemohu dál mlčet.

Děcka, není vám to někdy vážně blbý? (Ty výkřiky, že ne, tam vzadu, nic jsem neslyšela!)
Povinnosti, které máme, obvykle hodíme na někoho jiného, však on se postará, hlavně že my jsme v pohodě. Práci navíc neděláme, protože je to jednoduše práce moc, tak jakápak přehnaná aktivita. Že bychom se někdy obtěžovali věnovat činnosti, do které se nám příliš nechce, to také ne, protože ještě nepřišel ten správný čas se k něčemu takovému dokopat. A tak pořád dále.
Výmluvy, výmluvy, výmluvy.
Věřili byste, že stále odkládanou práci za vás opravdu nikdo neudělá? Že sice utíkat můžete, ale jednou vás přece jenom dožene? Není potom čistě teoreticky lepší (ale svůj názor vám samozřejmě nevnucuji) vykonat práci hned a následně užívat volna? To je ale každého věc. A navíc to není ještě ta největší hrůza.
Za tu považuji vychytralost s leností spřaženou a velice zákeřnou. Líný člověk, neb se k činnosti nemá, potřebuje silný mozek, aby mohl produkovat dostatečné množství výmluv, kliček a mašinerií, kterými by činnost obkroužil. Líný člověk proto bývá nad míru vychytralý. A to někdy ve velmi alarmujících souvislostech. Ve svůj prospěch se vyhýbá přílišným stykům s ostatními (je líný obhajovat své názory), podvádí (je líný bojovat za svoje cíle), lže (je líný obhajovat pravdu) a často pluje jen cestou nejmenšího odporu.
Zajisté všichni víme, kam tato cesta vede. Do pekla! Anebo taky do křesla mastně placeného manažera, co si budeme povídat. Pokud bych ale měla soudit podle pocitu osobní satisfakce, bylo by to peklo.
Cesta nejmenšího odporu, nejmenší námahy vždycky znamená degradaci. Jak těla, tak i mysli. Proto jestli se do toho můžu vložit (a já vím, že můžu O:)), doporučila bych lékařsky (zatím pouze z pozice nezvedeného praktikanta chemie) aktivitu. Jakoukoliv. Aktivitou nemyslím televizi, posilování ohybačů prstů klikáním na tlačítka myši, potažmo gaučing ve všech jeho variacích. Prostě zvedněte ten zadek, než vám nakyne, a něco si najděte. Něco, co vás baví, někam to vede, nějak vás to rozvíjí, a držte se toho. Jakmile vás to bude bavit, začne se vám to i dařit, a povinnost, která se daří, vás baví dále a přestává být povinností. Bezva, ne?
A když se naučíte plnit vlastní povinnosti s radostí, nebude už plnění povinností zadaných někým jiným taková otrava. Hlavní ale je chtít a na všem nepříjemném najít něco pozitivního.

Tak to by bylo pro dnešek všechno. Pokud mě někdo plánuje proplesknout za mou dnešní přednášku, po předem domluvené schůzce ho přijmu na obvyklém místě u kávomatu ve druhém patře. Přinesu si i led z mrazáku na případný monokl pod okem a pro příště se třeba budu krotit.
Anebo taky ne.

Druhá strana

23. března 2014 v 22:07 | Přelud
Odjakživa jsem tak nějak věděla, že je jedno, jestli budu stát vpravo nebo vlevo... jestli budu mít ráda červenou nebo modrou.. jestli si vyberu plyšáka nebo bárbínu...jestli si nechám ostříhat vlasy..jestli neřeknu "dobrý den"...jestli neudělám to, co bych měla.. že to vždycky bude špatně.
Pitomost.
Pak to tak nějak roste.
Miliony očekávání.
Nároky.
A přitom nikdo ve skutečnosti vlastně ani nic nechce.
NIKDO.
Jen ty. A jsi s tím vším úplně na hlavu.
A sem tam ti to někdo řekne. Když si až moc otevřeš hubu. A vždycky to bolí.
Protože tak už to bývá. Věci se opakujou.
A vždycky přijde někdo, kdo ti znovu a znovu vyrve žaludek z břicha. Srdce rozmělní na dřeň a z mozku udělá houbové souflé. Protože takhle to ve tobě hnije. A vyléčit se to nedá.
A jasně.. máš držet hubu a nestěžovat si. Máš být rád za to, co máš.
Jenže odvaha po čase buď zesílí, nebo přejde. Nadávejte mi do slabochů a pitomců.
Nemám na to.

Z deníčku

10. března 2014 v 18:36 | Přelud
Říkali, že už jsem ztratila cestu.
Nevadí.
Já jsem to říkala taky.

Život neměl smysl
a napsat, že má, upadly by mi prsty.

To že jsou tu dva světy- oni, a potom já
na chvíli zapomeneme.

Bylo by pěkné
přestat se soudit
a pro jednou se v tom přestat vrtat

ale dokud je těsto ve formě
nikdy si nepřestaneš olizovat prsty.

Říká se, že někteří lidé neumí přestat.
Já taky ne.
Vykousnout kus zkaženého masa a odkráčet do západu slunce.

Bez kolapsů, bez poruch, bez zlodějin, bez lží, bez pocitů, které vlastně nejsou..

Nevím, kdo si co zasloužíme
a asi se to ani nikdy nedozvím.

Pravda je taková,
že moje zásoba papírových kapesníčků den ode dne hubne.

A slabí lidé nepřežívají.
Slabí lidé jsou maltou všech mostů,
protože aniž by něco řekni,
někdo je shodí.

A možná to tak má být.

Cetka

30. září 2013 v 0:09 | Přelud
stačí zavřít oči,
až nebudeš moct,
a nechat proběhnout skutečnost
ve svých snech

stačí se dotlouct pomoci,
a popadnout dech

když celou noc hoří,
a ráno ještě stojí
hranice bezzubých přání
a cítíš, že padáš
a nemáš zdání

tak už to tak nech.

často se plazíš po čtyřech,
svíjíš se s nemocí v těle,
koušeš a otevíráš si ret

bolí to
a tvoje sebeúcta na bojišti
pouští další set.

Rituály

16. června 2013 v 23:33 | Přelud
Je jednoduché každé ráno vstát ke svému hrnku čaje.
Je jednoduché se každé ráno opakovat,
je jednoduché dělat každé ráno to samé.

Je jednoduché neriskovat,
je jednoduché čekat, až se něco stane.
Je jednoduché prostě existovat-
ale co z toho máme?

Medikament

10. dubna 2013 v 0:07 | Přelud
upustit špinavou hadru na zem,
jednou nohou ji překročit,
druhou zakopnout,
spadnout

a ruce před sebe,
rovnou na hubu,
chuť podlahy do zubů
v duchu kňourat,
že to bolí..

a bude bolet, zlato,

dokud nepřestaneš
a dokud se nepoučíš.

Závoj

7. února 2013 v 22:54 | Přelud
ve tmě hasnoucí kamna,
vosk tupí ostny zloby,
nenávist se dere hluboko pod kůži tak,
aby na povrchu nešla vidět.

a ruce od krve,
a nohy bosé,
místo očí kalich
přetékající slzami,
vratká chůze ponocného,
při dotyku
rychlý úhyb
někam do tmy.

šedavý ranní aperitiv,
vztyčený prostředníček vycházejícímu slunci,
na dně sklenice se svíjí
pilulková realita
vnášející do trosek zbědovaného těla
něco jako řád.

Dráha a dláto

30. listopadu 2012 v 23:00 | Přelud
pod víčky ti nelžu,
ani za bariérou výslechového ticha

neměj strach
o moje vobrovský oka,
ani o zbytky kuráže všude po stěnách

neměj strach,
protože dokud nechci, ani nebudu
ta holka bez tváře

a kalendář pro jednou zase sklapne
a upadne
na zem.

Příroda

22. listopadu 2012 v 23:33 | Přelud
zdi mlčí,
podlaha se chvěje
kůže se krčí
zločinec se směje

do háje,
do blba,
za silného ducha!

a já pořád nemám tucha,
kde vlastně jsem..

Melodram

18. června 2012 v 22:56 | Přelud
Zeptám se tě,
je to příjemné usínat každý den s myšlenkou na nic a i ve snech se obracet k ničemu?
Když ti jakási tupost protahuje žíly, tajně míří až k srdci. Na noc tu nejsi, tvůj dech nerosí displej mobilu. S rukou zkroucenou kolem hlavy ohýbáš vlny promáčeným vlasům. Na noc tu nejsi, tvé srdce stojí.
Až ráno tě s bolavou pravidelností volá zpátky k životu.
Vstáváš.

S pohledem upřeným na svůj hrudník napočítáš každý den o něco víc z vyhřezlých žeber. A s pachutí zvratek na ústech si tlačíš rozbouřený žaludek. Postáváš nad tabulkou čokolády a stokrát po ní chňapeš a zase se stahuješ. Nakonec trháš obal, lačně se krmíš a zkoušíš předběhnout pocit viny.

Možná radši zavřít oči a čelit prázdnotě
místo těch stovek obličejů hledajících ve tmě vzdálenou identitu, mešitu blouznění, která se s pozdní hodinou ranní zase pomalu ztrácí. Možná radši zavřít oči než vidět sebe. Ten stín rozpíjející se v zrcadlech.

A pořád se budit, vstávat, oblékat, jíst, napájet, mluvit, litovat, brečet, netušit, hledat, toužit, ničit, svlékat, ztrácet, dotýkat se, zrazovat, usínat, snít, klamat, nehledat, opouštět, smiřovat se,..

První zářez

3. června 2012 v 20:04 | Přelud
Na facebooku blikají ikonky. Online. Offline. Do zbláznění.
Přiznání jsem vysypala z podprsenky plavek, která mi je -co si budeme nalhávat- pořád ještě velká.
Je mi dobře. A ono to najednou nestačí. Jsem strašně nespokojený člověk. Když mám něčeho málo, řvu, že chci víc. Když mám akorát, třesu se, kdy o to přijdu. A když mám moc, utíkám.
Je hrozně těžké se mi zavděčit. Vím to. Mrzí mě to.

Ten poslední stav,
kdy tělo už ochabuje,
zrak se mlží,
hlava padá,
ale myšlenky běží dál.
překotně, útržkovitě,
neschopny vypnout
nebo zpomalit.

Reflexe

20. května 2012 v 16:22 | Přelud
Koukám, co jsem posvinila.
Chlašču, sedím na člupku a bulím.
Prej jsem se změnila,
jenže tak nějak ještě nevím.
.
.

Životní (*vlastní název*)

9. května 2012 v 21:59 | Přelud
Jaký je rozdíl mezi formou a obsahem?
Jak moc důležité je, jestli napřed poznáme formu a až potom její obsah? Co se změní?

Asi by bylo lepší začít správně. Potkat ho jako formu a čistě náhodou se rozhodnout začít zkoumat i obsah. Přetřásat, pronikat blíž a odškrabovat strupy. Zanechávat na něm jizvy. Zjišťovat podrobnosti, chodit do kina, na večeři,.. Zamilovávat se, potom se dávat dohromady, užívat si těch pár naprosto utěšených měsíců a pak se hádat. Zašívat rány, vytvářet nové. Zahazovat to, vzdalovat se, trucovat.
To je prefabrikovaný vzorec. Tak by to prý mělo být.

Ale jde to i jinak?
Co kdybych napřed poznala obsah. Neměl by tvář, ale přesto bych si jím mohla být jistá. Naprostá absence formy. Asi jako zlatá žíla. Přesně bych věděla, co mi může nabídnout, ale nehledala bych ho. Měla bych ho u sebe kdykoli bych ho potřebovala. Ztělesňoval by sám sebe, ale rostl by z mých ideálů.
Stačilo by vědomí, že někde existuje, neměl by jasnou podobu. Byl by pouhou představou. Přeludem, vidinou z vyčerpání. Ovšem měl by svou reálnou předlohu, kterou bych já nikdy nespatřila... možná?

Někdy se lidé formy bojí. Bojí se, že by jim rozbila jejich iluze.

O důvěře a porozumění

7. května 2012 v 17:55 | Přelud
V psychologově čekárně
neočekávám čekané
a čekám... že se nic nestane?
Ne, pouze mě zajímá, kdy vyleze sestra.

Společenské normy

25. března 2012 v 18:34 | Přelud
Často zapomínám na slušné věci. Zapomínám se loučit, děkovat, přát, gratulovat a nabízet, že pomůžu.
Není to tak, že bych to udělat nechtěla. Jen v sobě mívám hluboce zakořeněný pocit, že všechno už řečeno bylo; v gestech, úsměvu, výrazu na tváři,..
Tak někdy odejdu příliš brzy, vnitřně přetečená láskou i vděkem
a zapomenu je někomu ukázat a předat slovy.

A oni se pak diví. Jaká jsem a co dělám.

O nás

16. března 2012 v 15:29 | Přelud
Jakmile si tě kolektiv zvolí, je s tebou ámen.
A nezáleží na tom, jestli tíhneš spíš k severu a nebo k jihu.
Najednou jsi jejich modla.
Hořící pochodeň, kterou za sebe nastavují, kdykoliv se jim nedostává odvahy.
"Ona to udělá,.."
"Proč my, je tu ona.."
"Pro nás..

..taky dlouho bude.."

Nebude.
Jakmile párkrát schytá zářez, dobře si rozmyslí, co udělá se svým ohněm.
A nečekejte, že se pro vás obětuje.
Raději zachrání svou vlastní kůži.
Nemorální? Barbarské?
Ale neříkejte,
vždyť
sami jste takoví.

Taška s oky

6. března 2012 v 16:56 | Osa Absurda
Některé věci jsou nesdělitelné.
Sám v sobě to cítíš. Má to tvar, barvu, chuť,..
ale když hledáš slova..
Zkoušíš to nějak opsat, vysvětlit příkladem. Ale zní to barbarsky. Jako pocit je to skoro až posvátné, nezpochybnitelné. Ale jakmile začneš mluvit nahlas, ztrácí se ta nevinnost. Pochybuješ.. o sobě i o tom, co říkáš. Marně se snažíš najít ten pocit v sobě a začít znovu. Ale je pozdě.
Oni to nechápou.
Zklamal jsi.
Nebo to zkazila slova? To, že ses pokusil zhmotnit myšlenku a obtáhnout ji skutečností?
A ona žila. Ale žila jenom napůl. V té šedé realitě.
Možná to vážně byla slova.
Myšlenky žijí v tobě. Tam venku chřadnou. Každý je cítí jinak.
Těžko mluvit. Těžko některé věci vnímat rozumem.
Musíš cítit. To je tajemství.
 
 

Reklama