Denní odpisy

Černota

19. dubna 2017 v 19:43 | Přelud
Hlídám si záda,
bojím se lhát.
V noci nespím,
lidi já nemám rád.

Všude je tma.
Všude je zima.

Prásknout, že je jiná,
stálo by mě můj majestát.

Lidé a já

26. listopadu 2016 v 20:28 | Přelud
Nemám čas,
hraju hry a dělám ramena.

Proč?
Protože jsem už dávno,
ale opravdu dávno zraněná.

V noci piju rum,
mažu si kolena.

Ráno nemám hlas
a jsem šíleně,
šíleně společensky znavená.

Otázka

25. září 2016 v 16:20 | Přelud
"Udělala jsem už dost," tvrdím zrcadlu a ono se ušklíbá.

"Udělala jsem už dost?" šeptám potulným muzikantům, když jim večer co večer do futrálů házím pětikorunu.

"Udělala jsem už dost?" přikyvuju při západu slunce rozesmátým tvářím kolemjdoucích milenců a potom spínám ruce.

"Mám pravdu?"

Světu(O)světu

22. srpna 2016 v 21:21 | Přelud
Proč by nemohli být transparentní, ptám se.
Proč by nemohli být sví, lkám.

Proč by nemohli poslouchat.
Proč by se nemuseli kárat.

Proč by nemohli otevírat dveře.
Proč by se měli v noci bát.

A jsem to jenom já?
Ten kdo stojí uprostřed a ptá se:
Je tohle náš přirozený řád?

Ovčina

29. května 2016 v 15:53 | Přelud
Nejde to,
nejde se dívat do objektivu,
a kázat
jednou a dvakrát
pořád to stejné Slunce

nejde to,
nejde z nich pořád dokola dělat tupce

FilozOFF

14. listopadu 2015 v 23:35 | Přelud
Rodiče mě vychovali jako endemit.
Izolovaně.
Žila jsem ve fólii, koukala na svět kolem velkýma očima, jako čokoládové figurky z regálů, a vůbec něvěděla, co tu vlastně dělám, a kdo jsem,

Svět se mi otáčel před očima, a jak letěly roky, pořád se mi vůbec nic nedělo.

A bylo to zvláštní, dokonce až tak zvláštní, že jsem ten nůž nakonec musela vzít do ruky sama a bodnout.
A pak jsem teprve byla anděl, pak jsem teprve byla mrcha, a taky kráva, a taky ovce, a dítě, a troska, a trochu filozOFF. Vlastně jsem obletěla celou zeměkouli, a dokončila ten kruh v rekordním čase.

A teď nic. Teď je ticho.
A já nemám, co víc říct.
Asi jenom, že děkuju.

Například

8. listopadu 2015 v 9:23 | Přelud
koukám do rozpitého ticha,
oči se mi topí
za stěnou nikoho nevidět.

je úplně sama

sama

sama

a zatím ještě dýchá.

Paměti

25. června 2015 v 10:17 | Přelud
Víte, kdy to začalo?
Přesně v té chvíli, kdy se oba rozhodli vzít do pazoury kyblík s červenou interierní barvou a vzájemně si namočenými prsty na čelo namatlat vypasené červené X.
Tím se svorně vyloučili ze společnosti. On a ona.
A zatáhli oponu ve prospěch svého izolovaného světa.
Jako když spadne klec.
Že to nefungovalo?

Vždyť se měli rádi. A po starostech veta.

Ludro

12. června 2015 v 20:34 | Přelud
ještě jednou bych se chtěla projít městem,
a splynout s jeho démony

ještě jednou bych se s tebou chtěla sejít.

byl bys sám, lásko, a bez iluzí

(byla bych se sebou sama, lásko, a bez iluzí)

ještě jednou bych se chtěla najít,
naprosto se do tebe vseknout,
a pak to zničit.

drama.

Přes hubu

7. ledna 2015 v 21:44 | Přelud
Nemám tě rád.
První výlet po dlouhé době.
Hory, lesy, jezera.

A já nic..
já jsem černé moře.

A v zatvrzelé odplatě
pořád a pořád
strašně nenávratně
vysychám.

La la la

7. prosince 2014 v 14:27 | Přelud
Jsem líná.
Líná
Líná
Líná
Líná

jako jsou lány
v letním slunci
líně se lísající k obzorům

líně hladící tvá líčka
líně se otáčející na posteli

líně kanoucí slzy
líně hledající svůj smysl

Hnida

26. října 2014 v 20:51 | Přelud
Zase to bolí.
Zalízám..
schovávám se hodně hluboko.

Kouř štípe
škrábe mě v krku

a točí se mi hlava.

Zase to bolí.
Scvrkávám se..
vyfukuju

pomalu si lehám
je mi zima

před očima se kutálí chomáčky prachu
mezi nimi se hemží mravenci
líně sbírají drobky od večeře

Jak je to vlastně dlouho?
Přijde mi to jako včera.

Kouř štípe
škrábe mě v krku

Vzdaluju se a tiše hasnu.

Zem studí
ani nezkouším zavřít oči.

Můžu mít stokrát namalovanou hubu a nalakovaný nehty
vždycky mě předběhneš.

Lži

3. října 2014 v 21:45 | Přelud
Představ si zrcadlo.
Staré zaprášené zrcadlo s poškrábaným flmem.
A vyleštěným zdobeným rámem.
Má trošku sentimentální hodnotu.

Teď si představ palici.
Velkou těžkou palici na maso.
S kovovým zubatým tloučkem.

Tím tloučkem se palice zahryzne zrcadlu do obličeje.
Bolí to.
Zrcadlo se tříští

a křičí.

Jednotlivé střepy odlétají a mizí v nenávratnu.

Teď si představ,
že to zrcadlo jsi ty.

Jednotlivé střepy odlétají a mizí v nenávratnu.
Ztrácíš se.

Řekni

22. srpna 2014 v 21:02 | Přelud
Přišla jsem pozdě.
Zároveň s předstihem.
A bohužel jen tak napůl.
Jako když v půlce dějství nestíhají vyměnit kulisy.

Moje kytara má zlomený krk.
Jsem labuť s pohledem zavrtaným do hladiny.

A někdy nejsem.
Rozpouštím se v oblaka a nerušeně unikám z náustku vodní dýmky.
Můj kompas má pokřivenou střelku.
Otáčí se kolem vlastní osy pořd a pořád dokola.

Na rukou mi čas od času vylezou žíly.
A vždycky si snažím vydupat odpověď.

Pod zadkem taburetku.

Klíč od mého nevědomí
je ještě pořád a nenávratně
ztracen.

Desátého

10. srpna 2014 v 22:52 | Přelud
Pavučiny se točí v kruzích.

Hledám díry do myších děr.

Noc mě opíjí, přestože si nalívám sama.

Terorizuju se zevnitř i zvenčí.

Bolest a strach jsou všude.

V očích mi dohasínají modré reflektory.

Náhle vysychá pramen konverzace.

Frustrace

23. června 2014 v 0:23 | Přelud
Nikdo.
Za dveřmama v předsíni nic.

Vítr profukuje.
Na zádech si stahuju švy.

Strach.
Slova mi mrznou mezi zuby.
Je jich moc. Přibývají.
Hromadí se.
Bobtnají a nafukují se.

Je mi zle.
Hekám.
Dusím se.
Mdlím.
Tahám se za žaludek.

V temné temnotě
pak klesám.
A strach.
A zase nic.
A šlapou po mně---

Lukostřelec

23. května 2014 v 20:42 | Přelud
vyřvaná, vyřvaná
byla naše závislost

za nalomené křídlo visela
v mezeře mezi okenicemi
a vykloubená nepasovala
do dveřních zárubní,

nezaplacená
vyla naše závislost,
vyla a vzlétala spolu s vranami
z hromady šedavých kostí.

Šílenost

15. května 2014 v 22:41 | Přelud
Mohli to do mně tehdy lít horem spodem. Pila jsem jak duha; mezi kupou modrých jsem ale stále já byla ta červená.
To radši umřít.
Stejně to nikam nevede.

A byla jsem hrdá. A byla jsem to já, ta stará svině. Ve svém vystlaném pelechu..s mísou cukrkandlu a naditými tvářemi po obou stranách huby.

A byla jsem svoje. A měla jsem se ráda..
až na to, že jsem byla sama..

a něco mě šíleně žralo.
Já.

Blaho

13. května 2014 v 21:19 | Přelud
Příroda se tetelila prvními slunečními paprsky, rostlinky vystrkovaly zeleňoučké stonečky ze země, kočky se mrouskaly pod okny a na pavlačích se vyvalovaly báby srkajíc kávičku s máslovou sušenkou na půli cesty přímo do huby.

Potupa

27. března 2014 v 20:32 | Přelud
Něco se trhlo
a pořád se to trhá,

vracím se domů,
pomalu a beze jména.

Něco se třepe
a třepu se celá,

na špičce vlastní zpupnosti,
klátím se
vlevo vpravo.

A než se stihnu chytit,
už zase padám

Je to boj.

Hlavu dolů

25. března 2014 v 22:18 | Přelud
blížím se sobě,
kouzelnou hůlkou čaruju monumentální X
před tvými dveřmi;
vymetám kouty,
a prach z pudřenek,
ztuchlinu z flakónu voňavky,
nechávám zase jiným.

a než si obuju podpatky
(nezapomenu si potupeně)
zavázat kotník.

Štempl

27. prosince 2013 v 22:25 | Přelud
zatímco si hlídám záda..

pavučiny prachu mezi námi
začínají pomalu klesat
a usazují se
na zrcadle mých očí
a ve světlech dvou míjejících se vlaků

je ticho.

a tak to má být.

Pod čarou

7. listopadu 2013 v 21:04 | Přelud
Čepelí po páteři.
Čepelí po páteři.
Čepelí po páteři.


Tak se otevírají rány.
Ani nestihneš říct,
že to bolí.
Protože

čepelí po páteři,
čepelí po páteři,
dokud se nezahojí.

Blitzkrieg

27. října 2013 v 9:18 | Přelud


Citová nadváha tvojí duše
mě neuměle (u)pekla
mezi zuby ještě zbytky tuše,
zůstala jsem naprosto zostuzená,
rozměklá.

Šum,
a tvoje suše
šeptané "cože",
když voda ve džbánu
už konečně přetekla.

Vyžranost

1. září 2013 v 20:20 | Přelud
návyk je svině.
semele tě dřív, než stačíš vyhodit pojistky.
pak už je najednou pozdě hledat cestu zpátky,
protože to všechno hrozně bolí.
a čím víc vrtáš,
tím víc toho z tebe teče.
potom se dusíš
a vlastně v sobě,
kvůli sobě
a jenom pro sebe.

a už to není návyk,
to ty jsi najednou ta svině.
 
 

Reklama