Červen 2014

Nekonečno

25. června 2014 v 14:11 | Přelud |  S fotkou navrch
Vždycky jsem čekala, že se něco stane.
Byla jsem krabice na hraní odložená v koutě a výmluvnými pohledy jsem lákala kolemjdoucí.
Fajn.
Sem tam se dařilo.
Sem tam se někdo objevil.

Ale někdy taky vůbec nic.
Týdny a týdny se nic nedělo.
Padala jsem na hubu. Válela jsem se v blátě. Rvala jsem si vlasy, aby si mě sakra konečně už někdo všimnul. Nebo mi dal alespoň pohlavek. Abych věděla, že tu ještě jsem. A že je ještě zajímám.

Nebyl to problém ignorujícího okolí. Byl to můj problém.
Pořád ještě je.
A proto se už nikdy nechci dostat tak blízko.

Hovadština

24. června 2014 v 23:01 | Přelud |  Nemístný řev
Zmáčknout žaludek, ať už to nejde cítit. Ať už nic nejde cítit. Kurva.
Jsem hovado.
Pitomá pitomá svině. A bleju si na vlastní zeď. Chytrá jako obvykle.
Doprdele.

"Co vás dnes-"
Utínám hlas z reproduktoru.
"Co vás dnes-"
"Co vás dnes-"

Na vteřinu přesně. Na jedinou posranou setinu sekundy přesně. Vždycky to stihnu. Vždycky to vyjde. Jsem přesná až to bolí. Doslova.
Chce se mi z toho zvracet.

"Co vás dnes-"
Jeden vzorec za druhým.
Odporný nohatý vzorce. Je jich plná stránka. A další taky. A další. Nikde to nekončí.
Všude je tma.
Začínám se topit.

"Co vás dnes..."
Opakuju to po ní. Po té milé paní.
Šaty, a podpatky a vlasy v drdolu. Nemá to cenu. Nikdy to nepřestane. Mačkám břicho a koušu ret.
Najednou ticho.

Přestávám dýchat. Hučí mi v uších.
Zkouším se utopit.

A pak už to nestíhám.

"Co vás dnes přivedlo do snivé nálady, drahá?" ozývá se potom z reproduktoru.
Pořád a pořád dokola.
Blázním.

Frustrace

23. června 2014 v 0:23 | Přelud |  Denní odpisy
Nikdo.
Za dveřmama v předsíni nic.

Vítr profukuje.
Na zádech si stahuju švy.

Strach.
Slova mi mrznou mezi zuby.
Je jich moc. Přibývají.
Hromadí se.
Bobtnají a nafukují se.

Je mi zle.
Hekám.
Dusím se.
Mdlím.
Tahám se za žaludek.

V temné temnotě
pak klesám.
A strach.
A zase nic.
A šlapou po mně---

Nic.

12. června 2014 v 19:14 | Přelud |  Editace nutná
Čím dál víc si začínám uvědomovat, že už to tak nikdy nebude.
Nikdo nepřijde, a nezeptá se.
A nikdo už o tom nebude mluvit.
Nikdo mě nevezme za ruku.

A nikdo mi to neodpustí.

Čím dál víc se mi stmívá.
Na hradbách je ticho jak po funuse
a pod hradbama taky.

Krev v mých žilách pomalu mrzne.

VYSRAT SE NA VŠECHNO.

Tím pokračujem.
ŠPATNĚ.
Už od začátku všechno špatně.

Jak idiot si tu koušu nehty,
s očima navrch hlavy
zírám na všechny ty lidi na druhým břehu.

Protože tohle nepřejde nikdy.
Vždycky jsem já,
a pak tam někde oni.
A vždycky je to špatně.

A já nevím..

Ha-ha

11. června 2014 v 15:41 | Přelud |  Zprávy nikomu
chlípný průvod myšlenek
líně projíždí branami tvého planého nitra
zanechává rudou čáru nesnází
zapomínám na všechny rádoby milé fráze
jakože prosím,
shledávám
a děkuji

mám na tebe vztek

a to je to,
co mě ve finále kosí.

V reakci

8. června 2014 v 23:45 | Přelud |  Nemístný řev
Upřímně?
Je tu bordel.
Bordel mezi náma.

A jak jsem k tomu přičuchla,
otrávená jsem naznala,
že je to vlastně jedno.

Že jsem vlastně úplně jedno.

Protože jediný co je tahá,
je jestli nejsem buď totálně vožralá,
tlustá,
těhotná
nebo aspoň nahá.

A jinak nic.

O Ježíškovi, Vánocích a starých časech

5. června 2014 v 23:23 | Přelud |  Editace nutná
Moje interpersonální příhody s Ježíškem byly už od počátku věků velkolepé. Poprvé mi byl představen jako osoba/tvor/někdo, mezi jehož oblíbené volnočasové aktivity patří zejména obdarovávání dětí, potažmo dospělých.
"Ježíšek ti prostě přinese dárky, Terezko," usmívali se a hladili mě po vlasech jako neopeřené kuře. Moje hlava se ale dožadovala obsáhlejšího rozklíčování popisovaného jevu. Že přinese dárky, mi už známo bylo, ale jak? A proč? Rozumějte, měl by snad v dnešní době někdo seriózní důvod pro obdarovávání lidí na celé planetě? To jako jen tak? Protože ho to baví? A jak by to -pro všechny sněhové koule- mohl stihnout za jeden jediný večer?
Později byly mé dosud mlhavé informace o Ježíškovi lehce zaostřeny. Tak prý si to člověk napřed musí zasloužit; tím se přirozeně myslí, že nesmí celý rok zlobit maminku a tatínka, popřípadě babičku a dědečka, musí doma pomáhat, neodmlouvat, uklízet si po sobě hračky a tak dále. Jistě to znáte.
Fajn, užitečná informace to určitě byla, mě ale místo spokojenosti postihl nedozírný strach. Co když nebudu hodná dostatečně, v něčem se prohřeším, a pak... pak přijdu ke stromečku a dostanu… no vlastně nedostanu vůbec nic? To by mou dětskou duši rozmašírovalo asi jako za starých časů mixér žábu v arkádě na "superhrách". (Pokud si tuto "hru" nepamatujete, můj popis byl jistě dostatečně výmluvný.)
Každopádně jsem se začala úzkostlivě snažit, snažit, snažit a zlepšovat, zlepšovat, co se dalo. (Že jsou obě slova napsána třikrát za sebou, neznamená chybu tisku, jen se mi příliš nezamlouvalo, že bych tak podstatné věci měla vyjadřovat násobící předponou asi následovně: trisnažit a dizlepšovat.)
Moje snažení být co nejvíce ultrahyperzpůsobilá k obdržení kýžených dárků vyvrcholilo jednoho prosincového večera. Coby pětiletou mě napadl velenápad hodný nobelovky. Chudák Ježíšek pro nás shání dárky, nejspíš celý rok si s nimi láme hlavu, a co teprve ta práce, když je musí ještě zabalit a roznést. Má s tím prostě tolik starostí, kdo ale vlastně udělá radost jemu? Ano, tušíte správně.
Já. Já jsem měla být onou progresivní laskavou bytostí, která ještě dříve, než dostane dárky, obdaruje Ježíška sama. A že jsem se rozjela! Celý týden jsem poctivě stříhala vánoční komety (učili jsme se to zrovna ve školce) a skladovala jsem je v krabici od Rafaela. Samotný fakt, že se jednalo o krabici od Rafaela, by nic neznamenal, kdyby se nejednalo o mé v té době nejzbožňovanější a nejuctívanější jídlo hned po rohlíku s Kiri a "krupičce s hrudkama".
Po onom týdnu jsem konečně pyšně naznala, že mám komet už opravdu dostatek (krabice přetékala) a s přáním šťastných a veselých Vánoc od Terezky pro Ježíška jsem krabici převázanou velikánskou mašlí nastrčila za okno.
Druhý den tam krabice ještě byla. Byla jsem jako na jehlách a nebyla jsem schopná ji přestat kontrolovat v intervalu kratším pěti minut. Třetí den se to ale konečně stalo! Krabice byla fuč. S jásotem jsem se rozběhla tuto novinu vytroubit rodičům. Byla to přece převratná a pokroková událost!
Dárků jsem ten rok pod stromečkem nakonec našla dost. Dokonce i "autodráhu aspoň se dvěma lopingy", bez které bych jisto jistě nemohla jinak usnout. Hlavou mi ale nejvíc vrtalo, jak to že mi Ježíšek - za předpokladu, že si vážně vzal mou napěchovanou krabici - na oplátku taky nenapsal anebo se alespoň neukázal na Štědrý večer u mě v pokoji. Tajně jsem totiž doufala, že to budu já... první člověk vůbec, kdo uvidí Ježíška naživo. A proto jsem z té autodráhy nakonec neměla zase takovou radost, i když byla vážně bezvadná!

Říká se, že nejlepší dárek je ten, který člověk nečeká. Já v posledních letech už neočekávám nic. (O:)) Hodné holky si přejí světový mír, já ale zas tak hodná holka nejsem, a proto s malinkou dávkou zištnosti u Ježíška škemrám, ať jsme šťastní a veselí (přidala bych ještě i zdraví, ale to rok co rok říká babička, a nemůžu jí to jen tak ukrást).