Květen 2014

Ženy a víno

26. května 2014 v 22:28 | Přelud |  Nemístný řev
krmím se střepinami noci,
drásám si jimi žaludek.
obava mi hryže tepny,
šílenství mi sahá na zadek.

Lukostřelec

23. května 2014 v 20:42 | Přelud |  Denní odpisy
vyřvaná, vyřvaná
byla naše závislost

za nalomené křídlo visela
v mezeře mezi okenicemi
a vykloubená nepasovala
do dveřních zárubní,

nezaplacená
vyla naše závislost,
vyla a vzlétala spolu s vranami
z hromady šedavých kostí.

Lucerna

19. května 2014 v 20:58 | Přelud |  Editace nutná
Vzdáváme se těsně za prahem,
ještě dřív než stihneme sundat boty.

Shýbáš se,
a po lopatkách ti skáčou stíny.

Jako baletka se vikláš mezi vruty
a sotva popadáš dech.

Vlasy se ti v nočním pološeru
plazí na ramena,
v osudových akordech
se lámou až k zemi.

Mám náskok.
Vidím tě a neodmítám.
Omluvy tlačím zpátky do dlaně.
Zase se hlídám.

Nebul.
A drobný si nech.

Šílenost

15. května 2014 v 22:41 | Přelud |  Denní odpisy
Mohli to do mně tehdy lít horem spodem. Pila jsem jak duha; mezi kupou modrých jsem ale stále já byla ta červená.
To radši umřít.
Stejně to nikam nevede.

A byla jsem hrdá. A byla jsem to já, ta stará svině. Ve svém vystlaném pelechu..s mísou cukrkandlu a naditými tvářemi po obou stranách huby.

A byla jsem svoje. A měla jsem se ráda..
až na to, že jsem byla sama..

a něco mě šíleně žralo.
Já.

O lenosti a nepěkných věcech

14. května 2014 v 22:39 | Přelud |  Editace nutná
Pokud vám všem, moji milí, už chybělo mé tradiční tlachání o počasí a jiných pouhým okem viditelných jevech, bude vám pravděpodobně výše zmiňované chybět i nadále. Jsem krutá a provize nevedu. Však mě znáte.
Abych tedy ale prozradila, čemu nahlédneme pod pokličku dnes, uvedu jako nápovědu, že se jedná o věc velmi dobře známou, rozšířenou a nakažlivou. Lenost, vážení, to je oč tu dnes běží!
Vím, že na toto téma už bylo popsáno papírů na polepení dvou Eiffelovek, byly provedeny nejrůznější výzkumy a studie, mnozí se tento neduh pokoušeli eliminovat či alespoň jeho dopad na lidské kognitivní procesy zmírnit, ale ne, nepovedlo se zatím nikomu, a proto jsem tu já, abych přispěla se svojí troškou do mlýna.
Ne, že by mi snad byl znám nějaký velelék, ne že bych tuto záhadu rozklíčovala, a už vůbec nemám doma regiment černochů, kteří všechny ty značné aktivity vykonávají za mě, a já se pak můžu tiše pochichtávat, jak se mě žádná línota netýká, když mám vždy naklizeno a hotovo, v nastalé situaci již ale nemohu dál mlčet.

Děcka, není vám to někdy vážně blbý? (Ty výkřiky, že ne, tam vzadu, nic jsem neslyšela!)
Povinnosti, které máme, obvykle hodíme na někoho jiného, však on se postará, hlavně že my jsme v pohodě. Práci navíc neděláme, protože je to jednoduše práce moc, tak jakápak přehnaná aktivita. Že bychom se někdy obtěžovali věnovat činnosti, do které se nám příliš nechce, to také ne, protože ještě nepřišel ten správný čas se k něčemu takovému dokopat. A tak pořád dále.
Výmluvy, výmluvy, výmluvy.
Věřili byste, že stále odkládanou práci za vás opravdu nikdo neudělá? Že sice utíkat můžete, ale jednou vás přece jenom dožene? Není potom čistě teoreticky lepší (ale svůj názor vám samozřejmě nevnucuji) vykonat práci hned a následně užívat volna? To je ale každého věc. A navíc to není ještě ta největší hrůza.
Za tu považuji vychytralost s leností spřaženou a velice zákeřnou. Líný člověk, neb se k činnosti nemá, potřebuje silný mozek, aby mohl produkovat dostatečné množství výmluv, kliček a mašinerií, kterými by činnost obkroužil. Líný člověk proto bývá nad míru vychytralý. A to někdy ve velmi alarmujících souvislostech. Ve svůj prospěch se vyhýbá přílišným stykům s ostatními (je líný obhajovat své názory), podvádí (je líný bojovat za svoje cíle), lže (je líný obhajovat pravdu) a často pluje jen cestou nejmenšího odporu.
Zajisté všichni víme, kam tato cesta vede. Do pekla! Anebo taky do křesla mastně placeného manažera, co si budeme povídat. Pokud bych ale měla soudit podle pocitu osobní satisfakce, bylo by to peklo.
Cesta nejmenšího odporu, nejmenší námahy vždycky znamená degradaci. Jak těla, tak i mysli. Proto jestli se do toho můžu vložit (a já vím, že můžu O:)), doporučila bych lékařsky (zatím pouze z pozice nezvedeného praktikanta chemie) aktivitu. Jakoukoliv. Aktivitou nemyslím televizi, posilování ohybačů prstů klikáním na tlačítka myši, potažmo gaučing ve všech jeho variacích. Prostě zvedněte ten zadek, než vám nakyne, a něco si najděte. Něco, co vás baví, někam to vede, nějak vás to rozvíjí, a držte se toho. Jakmile vás to bude bavit, začne se vám to i dařit, a povinnost, která se daří, vás baví dále a přestává být povinností. Bezva, ne?
A když se naučíte plnit vlastní povinnosti s radostí, nebude už plnění povinností zadaných někým jiným taková otrava. Hlavní ale je chtít a na všem nepříjemném najít něco pozitivního.

Tak to by bylo pro dnešek všechno. Pokud mě někdo plánuje proplesknout za mou dnešní přednášku, po předem domluvené schůzce ho přijmu na obvyklém místě u kávomatu ve druhém patře. Přinesu si i led z mrazáku na případný monokl pod okem a pro příště se třeba budu krotit.
Anebo taky ne.

Blaho

13. května 2014 v 21:19 | Přelud |  Denní odpisy
Příroda se tetelila prvními slunečními paprsky, rostlinky vystrkovaly zeleňoučké stonečky ze země, kočky se mrouskaly pod okny a na pavlačích se vyvalovaly báby srkajíc kávičku s máslovou sušenkou na půli cesty přímo do huby.