Březen 2014

Potupa

27. března 2014 v 20:32 | Přelud |  Denní odpisy
Něco se trhlo
a pořád se to trhá,

vracím se domů,
pomalu a beze jména.

Něco se třepe
a třepu se celá,

na špičce vlastní zpupnosti,
klátím se
vlevo vpravo.

A než se stihnu chytit,
už zase padám

Je to boj.

Hlavu dolů

25. března 2014 v 22:18 | Přelud |  Denní odpisy
blížím se sobě,
kouzelnou hůlkou čaruju monumentální X
před tvými dveřmi;
vymetám kouty,
a prach z pudřenek,
ztuchlinu z flakónu voňavky,
nechávám zase jiným.

a než si obuju podpatky
(nezapomenu si potupeně)
zavázat kotník.

Druhá strana

23. března 2014 v 22:07 | Přelud |  Editace nutná
Odjakživa jsem tak nějak věděla, že je jedno, jestli budu stát vpravo nebo vlevo... jestli budu mít ráda červenou nebo modrou.. jestli si vyberu plyšáka nebo bárbínu...jestli si nechám ostříhat vlasy..jestli neřeknu "dobrý den"...jestli neudělám to, co bych měla.. že to vždycky bude špatně.
Pitomost.
Pak to tak nějak roste.
Miliony očekávání.
Nároky.
A přitom nikdo ve skutečnosti vlastně ani nic nechce.
NIKDO.
Jen ty. A jsi s tím vším úplně na hlavu.
A sem tam ti to někdo řekne. Když si až moc otevřeš hubu. A vždycky to bolí.
Protože tak už to bývá. Věci se opakujou.
A vždycky přijde někdo, kdo ti znovu a znovu vyrve žaludek z břicha. Srdce rozmělní na dřeň a z mozku udělá houbové souflé. Protože takhle to ve tobě hnije. A vyléčit se to nedá.
A jasně.. máš držet hubu a nestěžovat si. Máš být rád za to, co máš.
Jenže odvaha po čase buď zesílí, nebo přejde. Nadávejte mi do slabochů a pitomců.
Nemám na to.

Z deníčku

10. března 2014 v 18:36 | Přelud |  Editace nutná
Říkali, že už jsem ztratila cestu.
Nevadí.
Já jsem to říkala taky.

Život neměl smysl
a napsat, že má, upadly by mi prsty.

To že jsou tu dva světy- oni, a potom já
na chvíli zapomeneme.

Bylo by pěkné
přestat se soudit
a pro jednou se v tom přestat vrtat

ale dokud je těsto ve formě
nikdy si nepřestaneš olizovat prsty.

Říká se, že někteří lidé neumí přestat.
Já taky ne.
Vykousnout kus zkaženého masa a odkráčet do západu slunce.

Bez kolapsů, bez poruch, bez zlodějin, bez lží, bez pocitů, které vlastně nejsou..

Nevím, kdo si co zasloužíme
a asi se to ani nikdy nedozvím.

Pravda je taková,
že moje zásoba papírových kapesníčků den ode dne hubne.

A slabí lidé nepřežívají.
Slabí lidé jsou maltou všech mostů,
protože aniž by něco řekni,
někdo je shodí.

A možná to tak má být.