Červen 2012

Melodram

18. června 2012 v 22:56 | Přelud |  Editace nutná
Zeptám se tě,
je to příjemné usínat každý den s myšlenkou na nic a i ve snech se obracet k ničemu?
Když ti jakási tupost protahuje žíly, tajně míří až k srdci. Na noc tu nejsi, tvůj dech nerosí displej mobilu. S rukou zkroucenou kolem hlavy ohýbáš vlny promáčeným vlasům. Na noc tu nejsi, tvé srdce stojí.
Až ráno tě s bolavou pravidelností volá zpátky k životu.
Vstáváš.

S pohledem upřeným na svůj hrudník napočítáš každý den o něco víc z vyhřezlých žeber. A s pachutí zvratek na ústech si tlačíš rozbouřený žaludek. Postáváš nad tabulkou čokolády a stokrát po ní chňapeš a zase se stahuješ. Nakonec trháš obal, lačně se krmíš a zkoušíš předběhnout pocit viny.

Možná radši zavřít oči a čelit prázdnotě
místo těch stovek obličejů hledajících ve tmě vzdálenou identitu, mešitu blouznění, která se s pozdní hodinou ranní zase pomalu ztrácí. Možná radši zavřít oči než vidět sebe. Ten stín rozpíjející se v zrcadlech.

A pořád se budit, vstávat, oblékat, jíst, napájet, mluvit, litovat, brečet, netušit, hledat, toužit, ničit, svlékat, ztrácet, dotýkat se, zrazovat, usínat, snít, klamat, nehledat, opouštět, smiřovat se,..

Provaz

12. června 2012 v 19:56 | Přelud |  Denní odpisy
Dva roky.
Dva dlouhé roky, kdy slovo muset nemělo svůj pravý význam. Dva dlouhé roky, kdy jsem se flákala po městě, zatímco mí soukmenovci potili u stojanů krev. Dva roky, kdy jsem se soustavně vyhýbala otevřeným okenicím a místo zkratky to raději obcházela odbočkou.
Dva roky řízené svobody, kterou jsem ztratila právě ve chvíli, kdy jsem znovu prošla kolem těch oken..
Ozývala se hudba..
trochu tlumená
a já po dvou letech zase zatlačila do těch draze zdobených barokních dveří.

Člověk si vydobyde volnost. Vyřve si ji na svých blízkých a čeká, že něco přijde. Že se něco změní.
Chvíli setrvává. A pak zase zatouží po chomoutu, který ho prvně svázal.
Absurdní.

První zářez

3. června 2012 v 20:04 | Přelud |  Editace nutná
Na facebooku blikají ikonky. Online. Offline. Do zbláznění.
Přiznání jsem vysypala z podprsenky plavek, která mi je -co si budeme nalhávat- pořád ještě velká.
Je mi dobře. A ono to najednou nestačí. Jsem strašně nespokojený člověk. Když mám něčeho málo, řvu, že chci víc. Když mám akorát, třesu se, kdy o to přijdu. A když mám moc, utíkám.
Je hrozně těžké se mi zavděčit. Vím to. Mrzí mě to.

Ten poslední stav,
kdy tělo už ochabuje,
zrak se mlží,
hlava padá,
ale myšlenky běží dál.
překotně, útržkovitě,
neschopny vypnout
nebo zpomalit.