Listopad 2011

Výročí

26. listopadu 2011 v 16:11 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Těžko si hledáme cestu.
Zastávky jsou na znamení
a když sem tam není,
kdo by nám spájel ruce
řveme jak šílení,
že po tom necelým roce
MÁME DOST!

K roz(po)ložení

24. listopadu 2011 v 22:12 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Ne, už nemám žádnou chuť snažit se, a něco ti dokazovat.
Naučila jsem se dělat blbosti, vyrovnávat se, dělat další,
padat a zvedat se bez pomoci,
(bez tebe).
Naučila jsem se zavírat a stejně jako dveře do supermarketu
k sobě bez nálepky SEM a nebo TAM nikoho nepouštím.
Už nemám jak bych si ulamovala z duše
a kus po kusu ji odevzdávala do rukou světu.
Když tu svět není.
Všichni zavřeli.
Ve sněhu před vchodem do své jednoty
Nesměj se s nimi a oni zapomenou..
Někdy to bolí.
Přesto se dál neznáme, nehledáme, nemáme (rádi).
Někdy to bolí.

Co se v mládí naučíš..

21. listopadu 2011 v 21:37 | Osa Absurda |  Denní odpisy
učili mě učit se
a vždy s přehledem zahrát part,
který se jim líbil.
učili mě líbit se
a patlat si lesk na rty
tam někde v pozadí.
učili mě být moderní
a vzápětí mi všechny ty "m ó r e s y"
vytloukali z hlavy.
učili mě říkat své názory
a pak fňukali,
že se jim ze dne na den měním.
učili mě vyhrát nebo zemřít
a nerozuměli mé
t o u z e po uznání.
učili mě odolávat citům
a vřískali,
že mi nerozumí.
že mi sakra d o p r d e l e
vůbec nikdo nerozumí.
A ptali se:
Kdo jsi?
A já nevěděla.

Za vola

18. listopadu 2011 v 23:57 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
"Dneska to platím."
Zamrkala jsem na číšníka
falešnýma řasama.
"Ale ovšem, milostivá," zahihňal se
a odkráčel do kuchyně
s kupou vnitřností na zlatém a zlatějším podnose.
To jediné ze mě totiž zbylo.

Už jsem neměla víc,
čím bych mohla zaplatit.
A vás, dobytci,
jsem ještě pohnala:
"Dneska to platím."
a dál jsem vás nechala
žertovat a bavit se na můj účet.
Celých dvacet sedm odboček studu.
Jako rána z děla.
"Dneska to platím."

Příměs

15. listopadu 2011 v 22:40 | Osa Absurda |  Nesmírně (ne)umělecké počiny
Ve světle z pouličních lamp
získávaly mé kruhy pod očima
tak trochu modrý nádech.
Za tmy do práce,
za tmy domů.
Z kreditu mi odepsali
posledních pár drobných.
Život se kouzelně vlekl.
Milenci u pozadě
prodlužovali poslední polibek.
A Nad tím vším visel opar mlhy.

Příbalový leták

13. listopadu 2011 v 10:47 | Osa Absurda |  S fotkou navrch

Z králičích kůží nám nad hlavami
odkapává sádlo ředěné krví.
Kdykoliv se nedíváš
říkáme, že jsme se nikdy
n i k d y
nepoznali.
A i když to bolí,
natahuju struny k noční exhibici
a promazávám kotníky
koňskou mastí.
Než se probereš,
budu už za horami.
V jiném-
a zatraceně
lepším angažmá.
Protože stejně jako ty kůže,
mám i já
omezenou trvanlivost.

První liniie

10. listopadu 2011 v 21:35 | Osa Absurda |  Nesmírně (ne)umělecké počiny
Nad štamprlí slivovice jsme
u vás doma rozvrzávali židle.
Se zdvořilostí hodnou tak
druhé hodiny ranní.
A nějak jsme se nemohli dojmout.
Konvice sice ještě bublala,
avšak výkon padal strmě dolů..
I ty dveře jsme zamknuli
až se zpožděním. (a kdo ví jestli)
Bodejť.
V Malaisii jsme sice tankovali,
náš let ale mířil přímo na Pákistán.
Na stůl dopadlo pár lží.
Ve stínu lávových lamp je ale naštěstí
nebylo moc vidět.
A tak to bylo správně.
Protože jak vždycky říkáš:
"co oči nevidí.."

Kolejiště výčitek

9. listopadu 2011 v 19:05 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Konečná
zahvízdal průvodčí
a sundal karton z hlavy.
Neposlouchali.
Každý dál svou prdelí
zahříval kus lavy.
Jsme tu přece za sebe,
kopem si svou díru
a myslíme naivně, že
přežijem se v míru.
Těžko říct.

Zpytuj své svědomí

6. listopadu 2011 v 0:15 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Říkali: "Jsi hodně stará duše, drahá."
Tam na konci tunelu.
A chlápek s pivním panděrem mi podával letáček:
"Jak to chodí na Zemi-
rady pro zkušené"
Škoda, že jsem si ho nevzala.

Rozpouštění

3. listopadu 2011 v 21:45 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Vlastní existence mě bolí.
A s chutí pomáhám těm,
kteří mě v sekundě skolí.
S kolíkem..
Kam to mířím?
Ke hvězdám?

Osina

1. listopadu 2011 v 22:20 | Osa Absurda |  Nesmírně (ne)umělecké počiny
Tak trochu oblečená- ve vaně
loupu zbytky včerejší kocoviny ze zad.
Plamínky svíček mlčky přikyvují,
hudba vyhrává.
Tak to vykládám půlce svého světa
a oni mě vidí.

Pro druhou část jsem jen permanentně sjetá
pacifistka
s načervenalými vlasy
a nedokonale vytrhaným obočím.
Pánové za volanty aut ječí:
Proč ta holka bláznivá
přebíhá křižovatku
a brečí do rukávu svého trika.