Září 2011

Cílená disjunkce

26. září 2011 v 21:40 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Během nudné cesty autem- nocí
jsem narazila na propast
civěla na mě a já na oplátku civěla na ni.
Auto jsem poslala z útesu
a na noc zůstala u ní.
Povídaly jsme si a ona mi prozradila,
že je tím,
co jsem vždycky hledala.
Řekla:
"Tvým největším problémem je především,
že chceš vždy všechno a nebo nic.
A do kopce se buď strháš
nebo sjedeš zpátky."
Moje šance byly vždycky padesát na padesát.
A já to neviděla.
Mohla jsem zůstat klidně několik dní
a zapřít realitu.
Já se ale -neznámo proč-
rozhodla vrátit zpátky do života.
Nabarvila jsem si vlasy a zničila kus té
karikatury, jíž jsem (byla).
Je to správné řešení?

Pššt!

25. září 2011 v 19:41 | Osa Absurda |  Editace nutná
Znáte to?
Sedíte na lavičce vedle známého- neznámého člověka a pomyslná špička vaší konverzace poletuje někde mezi dnešním a zítřejším stavem oblohy. Když na nastalé téma vymáčknete i to poslední, co vám ještě zbylo, v prostoru kolem vás zavládne ticho. Je trapné? Vadí vám?

Prostoto!

24. září 2011 v 1:37 | Osa Absurda |  Editace nutná
V krabici čaje akorát na kávovou lžičku.
Pro ulomené ucho hrnek sténal.
Nezbylo ničeho na nic.
Zklamali jsme.
Děsivá iluze pádu
se propletla s teorií gravitace.
Prach vířil.
Bylo to všechno pouze nutné,
ne vyjímečné.
A právě vyjímečnost měla za úkol
přetvořit svět.
Zklamali jsme.
Všechno naše ulpělo v sítích reality,
která přetřásla cokoliv
většího či menšího než bylo zvykem.
To byla nová klasikova věta.
"Obyčejným se dostane."

Roztoky štěstí

21. září 2011 v 20:52 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
Dnes a nijak jinak.
Žádný prožitek mě ještě nepřetek.
"Tos asi nebyla sjetá.."
Ozvalo se z kanální díry
a já tam třískla kamenem.
Je to moje věc.
Tečka.

Duším

18. září 2011 v 22:01 | Osa Absurda |  Nesmírně (ne)umělecké počiny
Strašíš mě, má milá duše.
Máš tolik membrán, tolik obalů, které
nedokážu překonat, propíchnout.
Pomalu..
Svlékni se, má milá duše.
Vždyť nahota nám sluší
A bez dvojsmyslů, bez vytáček.
Ukaž se mi celá, vyhrej mi loterii
studu..
Nesnaž se schovat.
Řekni mi, co vlastně chceme,
kam míří naše životy.
Pouč mě, má milá duše.
Zahrej mi na basu
a odhal se mi.
Vyjev jaká jsi, jestli ještě stojíš
tady na Zemi..
Nikdy už se neoblékej, má milá duše.
Oděv tě kazí.
Neskrývej se.
Buď svá.

Kde končí naděje

17. září 2011 v 19:53 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Zvedla se mlha.
Po nočním depkaření jsme se vyhrabali z postelí.
Pochytali jsme se za ruce a sborem:
Chcípni,
chcípni,
chcípni!
jsme oslavili to zaběhnuté klišé tří
výkřiků.

Vzhůru

15. září 2011 v 21:02 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Lidi..
shnilí a proradní.
Propadlé úpisy duší
vířily horem, spodem.
A pekelníci se u kotlů
topili v lejstrech.
S falešným titulem z Plzně
se z toho dnes vylže každej.
A přidá štempl kvůli předpisům.

Klimatické změny

14. září 2011 v 21:47 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
Ve dřezu důvěry bublalo podzimní listí
a s milou společností
zaschlého kečupu na kuchyňské lince
pomalu tlelo.
Bezmezně-
-a nikdy
jsme si nevěřili.
Denně se šmírovali,
chystali si špeky a zatraceně řvali,
když to nevypadalo..

Vylov to!

A přišli další.
Tahali listí z vody,
odháněli zlé duchy
a přilívali jar.
Nikoho ale při vší snaze
nenapadlo, že existují jen dva lidi,
kteří to ještě můžou zachránit.
Hádej.
Ty, já..

Předtucha

13. září 2011 v 21:28 | Osa Absurda |  Nemístný řev
S vůní paprikových lusků,
zapsat si do diáře:
laciná prohra- na celé čáře
už se blíží.
Listí si šeptá..

Zmizelá

11. září 2011 v 18:57 | Osa Absurda |  Editace nutná
Cítili jste se někdy, jako byste křičeli, ale nikdo vás neslyšel?
Nevím, kde se stala chyba, ale pokud jsem se narodila s nějakým talentem byla to nejspíš prapodivná schopnost prostě zmizet. Říkáte si, že se to může hodit. Ale ne vždy to funguje na sto procent a k tomu to neumím ovládat.
Byly doby, kdy se všechno točilo kolem mě. Rodiče, přáleté, spolužáci.. a tak dokola. Byly. Ale pak jsem se začala ztrácet. Někdy nevím, jestli jsem pořád ještě tady nebo do jaké míry jsem už vybledla.
Stává se mi, že jsem doma a oni kolem mě procházejí a nevidí mě. Stává se mi, že se za ostatními táhnu jako stín a oni neví, že tam jsem. A když se otočí a zahlédnou mou siluetu, diví se: "Tak tady jsi." Jakobych snad celou dobu byla pryč.

Pohádky

9. září 2011 v 20:16 | Osa Absurda |  Nemístný řev
K ukrojení té největší části
z pomyslného koláče štěstěny
prý stačí jen udržet si své duševní zdraví.
A vytěsnit unylé hlasy ze studny,
které nad ránem vzývají nespavce:
"Zvem tě na frťana..
pane, či paní."
Už to mají dávno za sebou
a tam dole jim začíná být smutno.
Aspoň povídali.
Včera,
nad ránem.

Dostaveníčko v Oné budově

8. září 2011 v 19:54 | Osa Absurda |  S fotkou navrch

Ráda se oblékám omšele. Zvláště pak, když se tak opravdu cítím. A s chutí pozoruju, co to dělá s ostatními. Dnes ale ne. Hodila jsem na sebe skoro slavností róbu a se zatnutými zuby obula podpatky.
Klap-klap-klap jsem se vydala na autobus a poručila si jednu dospěláckou jízdenku. Vydřiduši! Stojí mě to víc, než si ve skutečnosti dovolím utratit na místě určení. A to jsem navíc ani utrácení neplánovala. Čekala mě knihovna a tam přece platí jen trapiči knih, to dá rozum. Musím se tedy patřičně pochlubit, že mně se dosud žádnou knihu zničit nepovedlo. Pokud tedy nebudu počítat školní učebnice. To byla ale, prosím, nehoda. Gravitace ještě pořád funguje.

Na mýtnici

7. září 2011 v 20:02 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
Před časem jsem se rozhodla.
Mám několik zbytků svého starého šarmu
a další půlkřížek ke hrobu.
V hlavě úplně jasno:

-Dodat přímkám křivky.
-Překlenout koryta.
-Vyrazit.
-Blbnout.
-Najít se.
-Prorazit.

Jen tak bez bot
a s listem vyrvaným ze Zlatých stránek,
pane průvodčí.
Na to jsem kadet..

No fakt.

Nakřivo

6. září 2011 v 17:08 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Dnes nemám rady pro zbloudilé duše,
srdce mi v hrudi -vyplašené- kluše.
Měla jsem naději a sílu pevně v ruce.
To všechno po jediném roce
psaníčkování a ohleduplností.
Dík

Jednou se zničíš

5. září 2011 v 22:12 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Vždycky jsi rád odešel s těmi svými..
Na pivko a půlku cigarety. A moc dobře jsi věděl, co to s tebou dělá. I tak jsi ale nikdy neměl tu vůli PROSTĚ odmítnout. A když ses s polednem vyhrabal zpod své deky, máma ti nosila čaj. Vzpomínáš?
Býval jsi bledý, třásl ses kašlem a tvůj chraplák nevěstil nic dobrého. Bylo ti špatně a ještě další dva dlouhé dny jsi zatínal zuby. A já přišla a ptala se: "Proč? To nikdy nebudeš mít dost?" A ty s výrazem trestance: "Už to neudělám."

Ale kdykoliv jsi měl možnost, šel jsi zase.. na pívo a půlku cigarety.

Krajíc životní hlouposti

4. září 2011 v 21:32 | Osa Absurda |  Editace nutná
Vždycky jsem měla, co dělat,
abych si udržela svou pověst.
Pravý chameleon,
tvárná hmota,
ničím nepoznamenaná,
n e z a u j a t á,
zároveň ale nadržující všem,
kteří měli čas..
a o b j e d n a l i s i.

Ve slabých chvílích i umělec
experimentující s časem
až do posledního varování
na černé tabuli:
Křižovat ostatním cesty,
vřískat ze spaní,
ignorovat noční kletby,
sdílet to přehnané vcítění
a s ohňostrojem za zády
natahovat dlaně blíž světu
se nikdy, NIKDY nevyplácí.

Tak napůl

1. září 2011 v 17:45 | Osa Absurda |  Editace nutná
- Zlato, kdo ti nacpal štěrk do očí?
- Říká se to s hvězdami.

A tak to chodí.
Nikdy jí nebudeš dost.
Kytky jsou zvadlý,
serenádu zpíváš špatně,
lednička nemrazí
a taky bys měl dotáhnout ten kohoutek,
co kape na poplach už od nevímkdy.
Je to složitý.
A co jen může, se obrátí proti tobě.

Nikdy ti neřekne,
co přesně jí vadí.
Hádanky, dvojsmysly, západy slunce
prý vylučují pivo, ješiťáctví a nohy na stole.
Zavřela ti před očima,
že potřebuje klid.
A do telefonu kamarádkám vrkala,
jak hrozný je s tebou žít.
Falešná až po gelový nehty na nohou.

Máš, co sis vzal.