Červenec 2011

Sevření

29. července 2011 v 19:15 | Osa Absurda |  Nesmírně (ne)umělecké počiny
Ve svém chabém vidění,
shledávám zloděje umění
a plaším jeho domnění,
že je u mně sám.
Ze stropu tiše pa-dam-pa-dam-pam..
Ta vize není bezchybná
a jeho víra pochybná
se mi zdá snad cizí a neklidná.
Z bazénu tiše pa-dam-pa-dam-pam..
Mám jisté tušení, že hlasité
bušení srdce už znám.
Zloději umění teritoria nemění,
na to ti pár liber dám.
A naše příměří voltmetr nezměří.
Pa-dam-pa-dam-pam.

Nejste-li odpadkem, neseďte na zemi

27. července 2011 v 11:18 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Byl škaredý letní den. (Jak už to poslední dobou bývá.) Zatoužila jsem nadýchat se něco čerstvého methanu a znovu si prohlédnout světla městské zástavby. A tak jsem jela. Proflákala jsem se městem až k večeru. Po celodenním šmárání člověka začnou bolet nohy. A že byly lavičky zabraný, sedla jsem si rovnou na obrubník a koukala kolem sebe. To jsem asi neměla dělat. Paní s taškami na mě zírala tak vehementně, že ji málem smetlo auto. Pán zase chvatně poháněl děti pryč a sledoval mě skoro jako kluci z Kobry 11 sledují potenciální pachatele. Že bych snad něco provedla?
Chvíli mě zvládla zaměstnat myšlenka na obvinění z povalečství, ale... to by mi snad napřed řekli, že to musí přestat a až pak by následovaly ty "bububu-techniky". Přemýšlení mi v této fázi příliš nepomohlo a tak se ozývám až doma.
Ono je zahřívání obrubníků trestné?

Startovní čára

24. července 2011 v 23:32 | Osa Absurda |  Editace nutná
Oblečená jak do houslí se den co den,
vydávám ven.
Hledat, co ze mně zbylo.
Snad ještě alespoň kilo
(čisté váhy).
Za patami stín.
Bledá kostra budoucnosti.
Chudá, neduživá
beze ctnosti.
Svou vizí mě zahání:
"Jdi zase spát. Neplav proti proudu.
Nesnaž se vstát."
A místo nebe minové pole nad hlavou.

Opravdu si lehám,
přetahuju peřinu přes hlavu.
Nechci začít.
Rozhodnout, kudy poplavu.
A místo nebe minové pole nad hlavou.

Když řekneš, musíš s tím dál.
Nelze jen tak obrátit kurs.
To je pravý důvod, proč dělám, že nevím.
Chci být nezávislá,
nezůstat ve škatulce s nálepkou.
Jenže když nikdy nezačneš, zůstaneš s otazníkem.
Holka pro všechno,
ta co to vydrží.
Leklá ryba.
A místo nebe minové pole nad hlavou.

Pusto

22. července 2011 v 17:29 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
Budeš fňukat, dokud ti zas nepovolím,
ohryzat si nehty až na kost a
týden co týden mi prát.
V láku nadějí, touhy a keců
sis mě udržela dlouho.
Stejně falešná jako napoprvé.
Kydám ti na hlavu zbytky špenátu
a čekám, že uražená zmizíš.
Ale ne, světe div se..
Zůstáváš a ochotně mi předhazuješ:
"Dilema sladká a sladší vyřešili
-pánové šikovní-
už ve druhém dějství, kotě."
Odkazuju tě k peklu
a stejně pekelně se směju.
Další noc už totiž nepřežiju.
Ne, s tvým zatraceným prstem
na rtech.

Cik-Cak

20. července 2011 v 15:29 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Proplachuju hlavu,
nerozumím,
pořád v tom plavu.
Jak to chodí,
že touhla ztratit se v davu
vodí mi k rovu
kytky, co šeptají:
Použij černou kávu
před spaním.

Útěk

17. července 2011 v 23:56 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Den je chabou retuší
nočních rvaček zabělců,
kteří jen čekají,
až jim ve svatebním albu
někdo spojí ruce vybledlou páskou.
V ostrém úhlu těch známých
zarudlých očí si mě vždycky našli.
"Drž se, holka, nad propastí.
Drž se třeba celej den."
A pod nohama nic.
Čtyřikrát destilovaná tma.
Hubu vždycky plnou sprosťáren.
Fukary siločár šílely na pravých místech.
V područí skal se křivky našich těl
svíjely přesně a podle jistého řádu.
Zcela pod tvojí taktovkou.
Tam dál v lese padaly stromy.
Bezbožníci se do nich pustili
a mydlili je hlava nehlava.
Holt nebyl čas přemýšlet.
A není ani teď.

Negativní ohlasy

15. července 2011 v 23:38 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Mám plnou moc zkratek,
co čuchtají nad úsvitem
zbytky jablečnýho džemu
a likérových kladeb.
Zlatý voči.
Říkali mi, že jsem spratek.
A měli pravdu- pravdoucí-
ti naši v y s o c í.
V tomhle hicu je
prej každej nácek.
Bez pardónu-
smiřte se s tím,
že kdejakej domácí
klacek vás brzo
požvachlá v hubě než
schytá těch pár facek
a odvandruje,
kam se mu to
zrovna zlíbí.

Chci, abychom věděli

13. července 2011 v 11:59 | Osa Absurda |  S fotkou navrch


V kalendáři dynamických jmen, chvěla se ta naše nechutně vysoko.
Já s pršákem nahoru a ty jak potají lopeš mlíko z krabice. (Divila jsem se, kudy mizí.)
Víš, čekám, že to brzo praskne.
Kladivo dopadlo.
Dávno jsem opustila bezpečnou točnu inspirace a teď nemám, co bych vyvažovala.
Rytmus- konstanta- rytmus..
Vířím ve smyčkách a skáču po stolech a plaším ptáky na střechách. Jenže to pořád ještě není dost.
A nikdy nebude.

Pozvat si tě do domu je jako použít černou díru místo koše.

Poločas

10. července 2011 v 20:16 | Osa Absurda |  Nesmírně (ne)umělecké počiny
Přišla jednou v listopadu.
Za okny se před ní vytrvale plašily celé šiky umělců.
Boty proplachovala bahnem a nabízenému čaji
s chutí říkala "Ne."
Tváře jí hořely vzrušením a v očích se jí něco lesklo..
..neprobádaná, zrádná.
Na první pohled mě dostala, kam chtěla.
A když jsem jí konečně odhalila dveře,
vzala mě za ruku.
Protáhla nás skříněmi představ,
podlahou osudů..
Cachala se ulepenými bonbony
a skořicí ve vlasech
a kuchyňským solničkám rozházela štítky.
Spolu jsme skončily až na zemi.

Dýchaly jsme hlínu a zuby drtily kamení.
Ráno jsem se probudila sama.
Měla jsem všechno.
To z jejích očí se mi vežralo do kůže
a já se odhodlala k návratu.
Ze skříní jsem vyházela svoje resty
a podlahu nablýskala tak,
že mi konečně ukázala správnou cestu.
Vidím to jako dnes.
Moje dvě tváře.

Dalo by se říct,
že tehdy mezi sebou
na chvíli uzavřely
příměří.

Závěry

8. července 2011 v 11:05 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
Marně si tisknu ruku k srdci,
abych poznala jestli tam ještě je
-a bije.
Pod ostří nože vyženu žílu,
abych zjistila jestli je plná (až po okraj)
a tančí ve víru
-krve.
T i c h o
"Mám strach," zašeptals
než si mě odkázal spát.
"Vždyť přece víš, že už nemám srdce."

(A pokud mám, tak ho nepoužívám!)

Lhát se nemá

5. července 2011 v 18:42 | Osa Absurda |  Editace nutná
Plavala před námi ve dvou oblacích neřesti
a kvapně vysvětlovala vztahy mezi
kondomy a lučním kvítí.
Oni k sobě vlastně nemají vlastně tak daleko.
Záleží, jak se to chytí.
Rudá rtěnka rozmastěná po obličeji křičela,
že sama je toho svědkem.
Možná se -milá dáma- ráno setkala
s nadrženým dědkem.
Ráda by prý v mdlobách na zem se svezla.
On prý ale na ni, aby do auta vlezla.
Pak se páni nedivte,
že už nejsou štětky.
Budete muset vystřílet
všechny chlípníky-dědky!

Vždyť příběh nekončí!

3. července 2011 v 14:56 | Osa Absurda |  Editace nutná
-Vy se nedíváte na Růžovou ordinaci?
-Já mám černobílou televizi. Mě je to jedno.

Kdysi dávno -to jsem ještě chodila do první třídy- mi bylo řečeno, že se pexeso hrát nebude. Jako správné mládě jsem si dupla a dožadovala se vysvětlení. Prý že v televizi běží tisícátý padesátý osmý díl Esmeraldy a protože je Esmeralda taková zelená krasavice, tak se budeme dívat. Asi takhle jsem k tomu přičichla a ještě dlouho poté jsem se ke starému dobrému pexesu nedostala. U babičky se totiž televize nikdy nevypíná. Možná právě tehdy se projevila moje pravá nechuť k návštěvám babiččina domu, ale o tom jindy.

Síla

1. července 2011 v 0:04 | Osa Absurda |  Nesmírně (ne)umělecké počiny
Odhaluju dveře do chodby a nocí..
Rozsviťte někdo ta světla, prosím!
Temnota to podrží.
-Dokud nepředá stráž.-
Čampu si to ke strži a netečná vídám
-ještě pořád- usekaný ruce
šacovaných zrad.
Mávají.
Plnými doušky saju splín marných
depeší a v zákrytu..
třídím a přetřásám
svou podstatu.
Kde pěst kosu mine,
vyberu sobě tvář.
Rolba mlaská na stráni,
prohání předsmažený ječmen
a tančí poloposlední kodu
v křeči.
Přiznejme si to.

Až opustí nás noční můry,
co pak zbyde?