Kdo se hodí do sbírky

28. června 2011 v 19:10 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Moje zoufale špatná nálada graduje. Už teď vytápí celej dům a já nevím, co z toho bude dál.
Dlouho jsem nic nenapsala. Myslím, nic pořádnýho.
Každej den sedám k počítači a říkám si, že se něco zlepší. Říkám si, že se to jednou provždy vyřeší, že to ze mě spadne a že... No vidíš?! Je to zbytečný. Nic se nemění a nic nepadá. Slepá ulička (navíc skříplá v repetici).
Je mi ze sebe nedobře.

Nikdy jsem si z toho tady nechtěla udělat výleviště a stoku pro zasvěcený. Ale..možná je to právě dneškem. Pořád si říkám, jak si zařvu, napíšu to a všechno bude v pohodě. Když sem ale sednu, najednou nevím. Věř mi, že zapomenu každou křivdu- ten pocit ale zůstává. (a dusí mě)
Dnes jsem tam neměla jezdit. Sraz v Kafééčku- někdo mi ho omlaťte o hlavu.
Ty dlouhý chvíle, kdy jsem zase spadala do týmu B. (Tým A vesele švitořil a hopsal dva kroky přede mnou.) Pajdala jsem, spílala si a zkoušela neposlouchat, co se ke mně doneslo- To na té zábavě vyřešíme.., přijeď.., pojedeme na Hosenu,..
Je ti nejspíš jasné (už jen z toho vyznění), že mé osoby se žádná zábava, rachtačka-koupačka ani přijíždění netýká. Nevím, proč mě to ještě bere. Neumím tomu zabránit. Jsem jak pes davič, co chytá a nepouští.
Místo šťastnejch konců si natlačím čokoládu do huby, vyvezu kolo a zkusím na něj hupsnout. Odjedu sama jako kdysi.
Je to totiž zabitý. Klesla jsem jak rtuť na teploměru. Ony dvě a na druhé straně já. To mám za to, že se nevydržím čtyři hodiny bavit o klucích.

Epilog: Pajdám k domovu. Z rozpálený silnice stoupá nepříjemný horko. Zouvám jednu botu klapací a zuby nehty se držím naděje, že ještě dnes dojdu. Starej vybledlej svetr se mi nenápadně sesouvá z ramen. Nechávám ho jít a s ním pouštím k vodě i svou dietu. Jedna noha přidušeně klape a druhá jí nevděčně pleská do rytmu. Pouhá polovina hrdosti ve mně budí starý paměti. Cítím, jak se znovu otevírají dávno zalátaný rány. Bolí to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kristina S. Kristina S. | Web | 28. června 2011 v 20:27 | Reagovat

Stejné pocity... když se chci vypsat, tak to zmizí, nějak nevím, ale pocit co mě užírá nějakým způsobem zůstává a stupňuje se... hrozný pocit. den ode dne si připadám uzavřenéjší, naštvanější a nejde se z toho dostat. tým A veselé švitoří o věcech, co se mně netýkají a já opuštěně bloudím svojí myslí, mými sny a ony se ještě ptají co mi je... možná dobře, že do mně nevidí. stačí nahodit nastrojený úsměv a říci, že jsem unavená... ony si prostě nevšimnou že uvnitř ''krvácím''... přemýšlím, jestli to tak hrozně chci změnit nebo mi to vlastně dělá dobře; topit se ve svých bolestech?

2 Čerf Čerf | Web | 29. června 2011 v 8:19 | Reagovat

Všechny slepé uličky se slepě jen tváří, ale ve skutečnosti vidí i za rohy, kam nedohlédne ani naše fantazie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama