Květen 2011

Vrtochy času budoucího

29. května 2011 v 14:07 | Osa Absurda |  Nesmírně (ne)umělecké počiny
"Taky jste se koukala na zprávy, sousedko?"
"No bodejť, ten konec světa má už pár dní spoždění. Aby ten další vůbec přišel," hulákaly tetky na rohu a neváhaly svým zpravodajstvím otrávit den celé vesnici. "Ja, ja. Svatá pravda, svatá. Kdyby ale nic nepřišlo, oni by určitě vymysleli další, aby bylo o čem psát."
"Se na ten slavnej konec snad těší," poznamenal kolemjdoucí pošťák a znechucen potěžkal v ruce masivní balík.
"Aby ne, celá Země je v háji. Konec, to je to, co potřebuje," nechal se slyšet jeho o něco let starší kolega.
"Žádnej konec nebude, vy chytráci. Na facebooku proti němu udělali petici," ozval se zpěvavý hlásek a svěží větřík rozvířil červenou sukni. Oba pošťáci na místě strnuli. "A když to bylo na facebooku, tak to určitě na poslední chvíli zastaví, aby se bylo čeho bát. Dejte na mě." Sukýnka se zatočila a děvče bylo v tu ránu pryč.
"To je ta mládež," potřásla hlavou asi padesátiletá žena a dál si hleděla zalévání zahrádky, nevěnujíc hlášenému Konci sebemenší pozornost. V křesle opodál vysedávala stařenka a tiše si pro sebe bručela: "Apokalypsa. Taková katastrofa." Sepjala ruce a vyslala krátkou motlitbu k nebi.

Z dálky se na celý ten výjev vesnických spekulací díval mladík. Seděl na pařezu, klackem šťouchal do kamínků pod sebou a kroutil hlavou.
"Budoucnost je vlastně hrozná blbost. Nikdo by o ní neměl přemýšlet, protože pak zapomene žít a utopí se v úvahách jako -co kdyby se stalo to a to či -co bych mohl zítra udělat a když to udělám, co bude pak." Zapsal si nakonec do deníku a smutně uvědomil, že právě tohle na tom ty lidi baví- spekulovat a kecat..

Mírně

25. května 2011 v 15:20 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Kejvu. Tak nějak tupě.
Abys sis mohla myslet, že
jsem v pořádku.
A nechávám svý komplexy ležet ladem..
Ony možná naleží.

Svět za persiko

24. května 2011 v 9:23 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Sklapni!
Mý brýle sou rozbitý.
Pojď sem- no, ty!
A čti mi.
"Náhodné nože,
vypráskaná lože,
smítka strachu,
cynismus."
Cítíš to? Vidíš to?
Je tam sarkasmus!

Co to čichám?
Jak egoistická svině
po pachu svém pase.
Jsi prase!
Víš přece o čem mluvím..
Na poličkách řádek knih a prach.
A tu já. Zde též. Vždy já.
I kdepak poplach..
Ale jsem to já!
Stojím za vším a oni..
popelem se mouní jak
kradou mi mé nápady!

Nápady?!
Vždyť jsou to, má drahá, jenom
bohapusté odpady!
(A navíc, kdo by ti je krad?
Myslíš, že tě má někdo
až takhle rád?
To tedy nevím, ale
mělo by jim na mně záležet!
Nojó, na tobě přec leží
celej svět..!)

Po zrníčku zrnko

23. května 2011 v 18:02 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Usycháme...den co den ve víru téhle (hloupé) civilizace. Nemáš prachy? Seš nic!
Jó, na západě, tam jsou velcí páni. U nás zakořenili komouši, takže nic.
Takhle se tu rozlišuje dobro a zlo. A bůhvíkdo utíká jinde, aby si taky nahrabal. Politici, ti nenažranci chrochtající u koryt. Kdoví kdy si nás dají k obědu.
Jak psali v minulým "Ruďasu", lidi jsou na to, že jsou Češi hrdí jen tehdy, když to dobře dopadne v hokeji. A ono se není čemu divit. Nepovídejte mi nic o národní hrdosti. Přivřu oko a dám si frťana.
Hlavně jak máme všechny ty slavný reformy. Je to přece DEMOKRACIE, přátelé.
Jenže...ať zvolíte, koho chcete, jiný to nebude. Ptáci modří, zobnou si rádi. I socani pohladí bachory.
"Tu Prahu patří vyplavit."
Jenže...oni by se našli další. Armáda Břicháčů a Brouků Pytlíků.
A zdrhnout za čáru? Co já o tom vím!
Ani ti Amíci nežijou bez zákonů.

Akutní případy

23. května 2011 v 0:31 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
zadám tvý jméno do vyhledávače slov
a budu čekat,
co z toho vypadne.
nemám co vyslíknout.
dneska se bavíme.

hvězda, hvězda, mezera, čárka.
ten tvůj ksicht napasovanej
v liště s emotikony.
nestál nic.
VYKŘIČNÍK..

párek milenců,
čeká mi přede dveřma.
a já necitilivě.. -ono to jinak nejde-
flušu vyhaslý žvýkačky z okna.
"pošli ho k šípku!"

tam vzádu máme šeřík.
NO STRESS.
a hlavně mu vyřiď,
že o mě tu nejde.
nic nebylo.

nikdo se nebude omlouvat.
jen v umyvadle zůstanou vlasy,
až do dalšího výplachu.
už nemám nápad..

Teď už vážně vím, že
se k VÁM sprostě nehodím.

Rozbor

20. května 2011 v 20:01 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Lehká zpověď. Žádný klasický žrádlo Absurda. Konzervy s Kitekatem došly a tak sedlám jinde.
Tohle bude o mě. Ani nevíš, jak moc mě to mrzí.

Na dnešek mám pár drbů. Ne, nebyl takovej, jakej by měl být. Prostě pátek. Co chceš vědět k pátku?
Pátky jsou nutný k tomu, aby začal víkend. Jinak bych si je ale s dovolením, velebnosti, dovolila vyškrtnout.
A škola není hezký místo. Tedy někdy. Našla bych situace, kdy škola znamenala něco víc- únik, souznění, vibrace..ale tak sdílná nebudu.
Vlastně nebývám sdílná. Jistá skupina lidí je toho názoru, že mě zná, ale nenech se ošidit..
Viděli tu "akorát pro přežití všedního dne". Možná se smála, možná se mračila, ale nikdy nebudila tolik pozornosti, aby stála za delší přezkoumání. Ta druhá je asi jiná. Říká, že chce zemřít mladá. A taky přemýšlí, jací by měli být umělci. Protože by se umělcům ráda naprčila do řemesla.
A pak je tu ještě ta třetí. Tříská do všeho, co se třískat nechá. A úzkostlivě kontroluje kdo, kdy, co a kde dělal. Je ubohá. S tím se na ni vytasily ty dvě předchozí. Jenže ona si nikdy nedá říct. Akorát to komplikuje. Tu bych taky vyškrtla. Kdybych ji ovšem dokázala vykopnout ven.
Byla tu i čtvrtá, ale nejspíš jsme ji někde ztratili. Když ty tři nedávají pozor, tajně doufám, že už se nevrátí. Protože vím, že kdyby zase přišla, nebudu mít to srdce zabouchnout jí dveře před očima.
Dnes mě ale paradoxně se šancema jedna ku milionu trefily všechny čtyři. A já se jich nemohla zbavit.
Školně neutrální výraz se jako vždy neminul účinkem, úvahy o vlastní absurditě se přidaly jen co jsem protnula domovní dveře, na úzkostlivé kontroly a vzlyky došlo taky... O té čtvrté ti neřeknu. Ta by se kvůli tomu zlobila.
Fajn, to taky není úplně přesně.
Já bych se musela zlobit na ni. Nehodí se mi do scénáře.
Jenže formulovat tu něco víc by mě stálo život. Nebo trapný otázky. Ono to vyjde na stejno.
A víš..
ty psychický konce tě ve finále stojej mnohem víc.

Dvě tečky

18. května 2011 v 13:40 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
Myšlenky jsou jako písek v přesýpacích hodinách, nikdy nás neopouští, jen se objevují a zase mizí.

Ve výšinách

16. května 2011 v 17:47 | Osa Absurda |  S fotkou navrch



Dáma celá seschlá polehává na rozedraným kanapi.
Pokuřuje Slimky, protože doutníky -dýmáky- dole v Jednotě neprodávaj.
V nemytý sklince vína tak akorát na srk.
Hodinky tu šlapou přesně,
aby si udržely jméno.
Ticho pokoutně přebírá žezlo a aby se neslyšelo,
otráveně si do toho mlaská.

Gaučová paninka se nehne.
Shlíží filmy pro pamětníky a..
už asi posté vidí jen a jen sama sebe.
A zoufale tíhne ke vzpomínkám..
na tom starým kanapi.
A čeká, kdy se jí nabídne šance slízt.

Přehršel vzdechů omámeně plave pod křišťálovými lustry.
Moří celou zašívárnu.
Kocour Mikeš nakukuje oknem,
jestli by se tu nenašlo něco k snědku.
To jsou ty nekonečně zelený oči ve tmě.
Je to vlastně duch.
Se svou paní ale ještě nějakou dobu vydrží,
než bude muset jít.
Tam do té zahrady, a hezky pod drn.

A dáma ač lehce vykolejena hrdě usíná,
obličej přilepený k ovladači a sní,
co se v tom otřepaným filmu asi přihodí zítra..
Ono by stačilo pozměnit zápletku.

Klika

14. května 2011 v 22:54 | Osa Absurda |  Nesmírně (ne)umělecké počiny

Tam kde dávaj zarezlý klíče k zahradám,
který přetíkají proutěnýma klíckama s ptáky.
Co řvou až do zbláznění.
A nikdo jim nejde otevřít.
Tam, kde televize hraje od úsvitu až do soumraku,
co se ne a ne přehoupnout přes parohy noci.
A jen půlnoční opilci se dívají.
Tam, kde celý natřepaný čekají ty dvě šelmy,
až dostanou konzervu dietního kuřecího masa.
Co nestydatě smrdí po chemikáliích.
A jen ony v tom cítí kus svobody.
Tam, kam jsem chodila doufat, že
ještě není všem dnům konec.

I když moje dny už dávno překročily únosnou hranici.
Kde se nad štíty střech tetelí horkej vzduch.
(A vlastně ho vyfukuje Novákovic klimatizace.)
Každej den ji mám na dostřel.
Kde paní Há a paní Ká vždy vytrvale plivou po "té mladé generaci".
(Ač těm nejmladším z mladých už bylo nejmíň pětapadesát.)
Kde se pan a paní Kuželkovi ženou po dotacích na dva nový solární panely.
A po těch nejlepších dálnicích hrdě projíždí párek traktorů.
Kde zoufalá sousedka skučí po hrobě starýho Tondy,
co ho ani neznala.
A bere antidepresíva.
Kde spektrum zvuků z lesa slibuje nebývalý zážitky.
A kde ještě mám smysl.
Tam je moje město.
Tam je můj hrad.

Polední žalozpěv

13. května 2011 v 20:59 | Osa Absurda |  S fotkou navrch


Pod tvou postelí se z nudy dvě černý chapadla vrtí.
A když spíš..
S doktorátem v útrobách tě půlí a zasévají
TOUHU, NADĚJI, SNY,
který bereš za svý.

-Snílek. Ano, to jsi.
-Ne, smaž ten úsměv. Nesluší ti.

Když už mají dost, hezky v pozadí
do těch ran otevřenejch míchají a sypou
ZOUFALSTVÍ, CYNISMUS,
který máš tak rád.

-Rovnáš se pouštnímu plevu.
-Lásko, ztrať ten svůj jemnocit.

Nazítří, když zalezou spolu, dávaj ti čas,
ale ty bez pardonu..
zavíráš.
Ty dvě chapadla se ti pod postelí tetelí dál.
A když spíš..

Podej si žádost

12. května 2011 v 17:22 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
Jsi zrádce!
Když děláš, že víš, ale zároveň nevíš nic.

V izolační bublině bylo hezky.
Igelit na hlavě.
-Navěky-
Se síťkou na motýly naháním hluboký myšlenky,
který nějak došly.

Prvotřídní vata s jablečným džusem.
Lehce dietní meny.
-Díky, ale oběd nebudu.-
To tvý slovíčkaření mě ničí.
Zatímco pod stoly hledám něco, čím bych si přiškrtila ruku.

Kdy dostanu oddechovej čas?
Abych si olízala rány.

Napiš mi tu esej.
Nic jinýho nechceš?
-Tak i tak to vořvu-
Diskriminanty mi pluly před očima.
Jemná mlha, polštář z ignorace.

Izolace vodiče nutná.
Zpívaly ti pod oknama.
-Ty dvě-
Pak vyslíkly trika.
Už vážně nevím, o co tu hrajem.

Tak se švihem míchám karty,
a číhám, kdy to praskne.

Naposled vyčistím klávesnici od zkyslejch slin.
Pak se při vší pokoře podívám na fotbal.
-Dva lahváče a flák masa-
S dietou k čertu.
I dál.

Zítra si už, zlato, vezmu, co mi patří.
Ráno přiběhne s mezihrou budoucnosti.
-A spláchne poslední převrácenej sen-
K supertajnejm myšlenkám teď přiskakujou další:
Nerozhazuj mý prachy.
Vem mě s sebou.
To si neřekla.
Nevěříš mi?
Konči už.
Úsměv.
Odraz v
očích.
A chlad.
Ne, dík.
Už ne!

Jediná otázka

11. května 2011 v 18:39 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Každý jednou jistě chtěl,
býti vůdcem kormidel.

Viselec

9. května 2011 v 13:15 | Osa Absurda |  Denní odpisy
Schránka celá přeplněná čeká až ji vyprázdníš. Taky jsem si dovolila přidat kousek nesnází. Zde potupen nalézáš sebe. Cár po cáru, hezky postupně, jak jsem tě trhala. Na flešku moc vzpomínek nenacpeš. Mě přitom barvíš dočervena. Vymazat a bez loučení. Pěknej pokus. Seru cokoliv k čemu přijdu. Na omluvy tady nehrajem.
Svou vinu beru a stejně jako ty..dotáhnu si ji až ke hrobu. Až budeš číst společenskou rubriku, padne ti brada. Dík za přání k Valentýnu.

Pouťoví šašci táhli tichým předvečerem a zapomněli se smát. Surově vyškrtávám hrubky z tvých dopisů. Tam tu jehlu nestrkej. Tudy ji neprotáhneš.
Teploměrem se měří city.
Dneškem ti stelu pelech v ignoraci. A budu se rvát. Stůj co stůj.
S bonitou mýho krámu to nepleť. Za tyhle pletichy můžou osobní spory. A oba jsme růžoví, i když ochotně děláme, že ne. Počty těžkýho kalibru vážně číhaly pod skříní. "Jak implicitní," mlaskáš nad nedělním oběděm. Při takové pohnutce zoufale rudnu. Slovníkem po hlavě, chvástale!

Slepice zparchantělý letos zobaly zrní jak jinak než pospolu. "Postupujte podle plánu." Před branou k nebesům pak nastražily past. Byly to sítě na tebe i na mě zároveň. Akorát jsme se měli každej chytit jinde.
Když tě pak pustily ven, rázem měly novýho kohouta. Hřebínek načesanej až hanba.
Pak jste zavřeli ty vrzající vrata. Že teda víte něco o soudržnosti. A díky za lekci, už mi to došlo.
Jsi jako já, jenom horší.

Zkázosláva

7. května 2011 v 20:08 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Ohavníci vlastních sítí se chytí,
by propluli černou tmou.
Takto bídné jest naše bytí,
vlny nad námi se mocně dmou.

Náhodová

6. května 2011 v 17:10 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
Vyčti mi všechno, co dělám špatně.
Do toho.
Neotevřu hubu.
Protože máš NEPOCHYBNĚ pravdu.
A nebodnu tě pohledem,
-ber to s jasným nadhledem-
a ani kudlou.

Z kytary tón,
bolestí odvíjíš trny zlosti.
Noc je tatam..
Vzlyky se trhám (bez milosti).
-Odpor o velikosti jedinýho ómu-
A vidíš mi do karet.
Sídlí tam celej svět,
cos ztratil v tom tónu z hor.

A jenoduše..
byl to On.
Nikdy já, neb nebyla jsem hodna.
Nechám tě u toho.
Bez okolků.
Beze ztrát.
Zůstanu stát
a kouknu pravdě do očí.

Trafika hlásila "že nazítří",
jen tak náhodou.
Ověř si,
kde ti udělaj,
eutanázii mysli.
A drahý city..
vážně odešly?

Neodešly, jen požral je čas.
Kůže se roztrhla, selhal ti hlas.
A teď klopím svý uši
ve stínu javorů.
Dnes nemám duši.
Dnes ti to nežeru!

Co pomáhá

4. května 2011 v 14:45 | Osa Absurda |  Zprávy nikomu
Byla to hezká ironie. Čekala na mě ve spárech debordelizační čety a celej měsíc doufala, že přijdu. A to víš, že jsem si tehdy rozmyslela, kdy a jestli se vůbec stavím. A nakonec že jo. Provalila jsem se kolem OÚ Vyšehoří aniž bych jí věnovala jediný pohled. A ona přesto počkala. Počkala až do dalšího dne, kdy jsme zmiňovanou budovu navštívili.
Ležela povadlá na stole, pod cedulí se surovým "K rozebrání".
Paní Ká se vyhrnula z pracovny a zastihla mě u ní. Ten lačnej pohled nebylo možný skrývat. Ukázala na ceduli a pak kývla: "Vem si co chceš."
A to víš, že jsem tehdy brala. Vždyť ona tu čekala až přijdu a ano..dočkala se!
Vzala jsem ji do náručí a ochranitelsky přivinula k hrudi. "Moje malá, už si v bezpečí." A kniha jakoby zavrněla a pobídla mou zkroušenou dušičku. "Otevři a čti. Dojdeš poznání."
Poslední weekend, Agatha Christie, četla jsem, dokud jsem nezkapala. A když už jsem byla dávno v kýblu, alespoň jsem snila, co bude dál.
Tak jsme se tedy potkaly. Tolik mi dala. Těch sytých písmen na zažloutlých stránkách.
Ukázala mi postavy, ukázala mi činy, ukázala mi myšlenky..
Nedala mi spát.
Přečetla jsem ji nejmíň stokrát, ale stále se od ní neodkážu odtrhnout. Poutá mě, vábí.. Pokaždé, jakobych našla ještě něco víc.

Ano, můj Poslední weekend. Moje Henrietta.
Právě ona mě dokázala vytrhnout. Ona a alabastr. To co najdeš na posledních stranách. Tajemství čekající až ho odkryješ. Vážně jsem si nedokázala pomoct. Být jako ona..
Je to hezká ironie.

Západ Slunce

3. května 2011 v 15:06 | Střed Absurda |  Denní odpisy
Vono to není jen o tom mít blog.
(A třást se po komentářích a chňapat lidi za sny a doufat, že se ještě někdy vrátí.)
Vono to není jen o tom mít kopu přátel.
(A v podvečer jim klepat na dveře, aby se ukázalo, jestli se jim dá věřit.)

I tak je každý přátelství více či méně falešný.

Vono to není o tom, kdo na vás nablije víc lží.
(A pak přidá i ty šíleně trpký pravdy.)
Vono nejde všechno zakamuflovat.
(A ani při měsíčku to na radu dobé bábi Kořenářky na stráni nezakopeš.)

I tak tě to doběhne.

Vono to není o tom smát se ostatním, když se jim nevede.
(A mnout si ruce a doufat, že to vydrží.)
Vono to vlastně není ani o tom zoufale se smát i přes kanoucí slzy.
(A každej den vyměňovat masky.)

I tak to poznají.

Vono to není o tom vždycky všechno vědět.
(A za blbost se platí.)
Vono to není ani o úspěchu, ani o slávě a vůbec ne o penězích.
(A na svoje velký pódium si nech zajít chuť.)

Vo čem to teda je?
(Až to budeš vědět, napiš.)
Zatím chci mít jen vlastní sen, stačí?

Vize

1. května 2011 v 20:00 | Osa Absurda |  Nemístný řev
Vzlykáš po krasavicích s rudými pysky,
na plácku mezi několika patníky.
Všechny dokonale obchcaný pouličními psisky.
Naše místo,
kde důchodkyně hledají svoje matinky.